"Jsi ženská, nepatříš sem," mi nikdo nikdy neřekl, tvrdí ekonomka a šéfka poradenské firmy Next Finance Šichtařová

PŘEPIS ROZHOVORU PRO TÝDENÍK EKONOM

Autor rozhovoru: Jan Richter

27. 6. 2018

 

Analyzuje finanční trhy, předpovídá vývoj hospodářství a radí svým klientům s investicemi. Kromě toho přednáší, píše články a komentáře. Se svým mužem napsala několik bestsellerů. A k tomu všemu Markéta Šichtařová vychovává pět dětí.

Snahu mazat rozdíly mezi pohlavími považuje za hrozbu pro společnost. Když nebudeme muži nebo ženy, ale něco mezi tím, tak se nebudeme množit a civilizace přestane fungovat, varuje.

Nelíbí se jí také přístup EU k Brexitu. "Zachovat volný obchod by bylo výhodné i pro unii, nejen pro Británii," říká s tím, že EU se jen mstí.

Ekonomka Markéta Šichtařová je neobyčejná. Vede poradenskou firmu Next Finance, kterou založila se svým manželem Vladimírem Pikorou. Analyzuje finanční trhy, předpovídá vývoj hospodářství a radí svým klientům s investicemi. Kromě toho přednáší, píše články a komentáře. Se svým mužem napsala několik bestsellerů pohybujících se na pomezí ekonomie a literatury faktu. A k tomu všemu vychovává pět dětí, pro které denně vaří. Zároveň nesnáší "militantní feministky", nikdy se nesetkala s diskriminací žen a obhajuje tradiční rodinné hodnoty, které nás podle ní mohou vyvést ze slepé uličky civilizačního vývoje.

Jak se prodávají vaše knihy? Uživilo by vás psaní? 

Uživilo. Jsme velká rodina, takže máme trochu jiné nároky, ale ano, uživili bychom se, i kdybychom dělali jen knížky. Není to ale hlavní část našeho byznysu. 

Na jaké knize teď pracujete?  

Dokončila jsem ji včera a není vůbec o ekonomice. Žádná z našich knih není vyloženě o makroekonomice, ale vždycky k tomu nějakým způsobem směřuje. Ta poslední je ale trochu úlet.

O čem bude?

Je o ženě, která se v zahraničí dostala do institucionální pasti. Málem přišla o identitu a úřady ji téměř zničily. Nejdřív jsem si myslela, že je to výplod nějaké schizofrenické mysli, když jsem ale viděla fakta, zjistila jsem, že je to reálný příběh, v němž hrají roli i české úřady. Zaujalo mě to hlavně proto, že se týká tématu svobody versus regulace, což mě fascinuje. Knížka by měla by vyjít v září nebo říjnu a myslím, že spoustě lidí šlápne na kuří oko.

Kniha Lumpové a beránci z roku 2014  má detektivní zápletku. Zaujal vás tento žánr? 

Detektivku svým způsobem připomíná i ta nová kniha. My ale většinou neplánujeme, o čem budeme psát. Když dokončujeme knížku, tak už třeba jeden z nás přijde a řekne, tohle je strašně zajímavé téma, o tom mám chuť napsat, a druhý řekne, tak jo, zkusíme to. A pak zjistíme, že místo analýzy pro klienta už máme základ nové knížky. Takhle vznikla i naše zatím poslední kniha Roboti na konci tunelu a vlastně i Lumpové a beránci. Ta je sice na první pohled zabalená do detektivního žánrum ale vznikla ze zakázky týkající ekonomických záležitostí, které tam popisujeme.

Proč vám nestačí psát jen analýzy a komentáře?

Nápad psát knížky vznikl v době, kdy se u nás schylovalo k povinnému důchodovému spoření do takzvaného druhého pilíře. Chtěli jsme se na to připravit, protože se nás na to klienti budou ptát, a zjistili jsme, že pro by to bylo velmi nevýhodné. Tehdy tady ale všichni říkali, že to tak musí být, a nikdo o tom nepřemýšlel. Tak jsme natočili klip s názvem Nechceme se pást, který vzbudil velkou polemiku, protože vstoupil na výrazně nepřátelskou půdu.

Jak jste se dostali od videa ke knize? 

Video vzbudilo velký ohlas, všichni se nás na to ptali, ale po týdnu už jsme měli pocit, že se opakujeme. Tak jsme odjeli na dovolenou do Německa. Tam se v novinách psalo o knížce nějakého ekonoma o euru a stal se z ní bestseller, přestože byla antisystémová. Já jsem se smála, že je to jak s tím naším videem, že bychom to taky zvládli, a Vláďa říkal, tak ji napíšeme. Po návratu jsme se do toho pustili a za 14 dní jsme měli knížku, která měla ohromný úspěch. Tak jsme si řekli, že takto

Kdo jsou vaši čtenáři? 

Ta skupina je celkem široká, ale typickými čtenáři jsou střední a vrcholní manažeři ve věku 35 až řekněme 60 let. Jsou to většinou lidé, kteří se zajímají nejen o ekonomii, ale také o politiku a společenské dění. Hodně si zakládají na tom, že si utvářejí vlastní názor. Jsou zvyklí rozhodovat na základě informací.

Kromě knih jste ředitelka společnosti Next Finance a máte pět dětí. Jak to všechno zvládáte? Dodržujete pracovní dobu? 

Ano. Naše pracovní doba je daná tím, že lidé přijdou ráno do práce a chtějí si přečíst, co je ten den na finančním trhu čeká, a pak si chtějí přečíst něco nového zase odpoledne. To jsou pevné body, ale jak si uspořádáme čas mezi tím, je na nás. Třeba přes poledne mám dvou- i tříhodinovou pauzu, kdy se můžu věnovat dětem. Rodinné věci ale děláme až po práci, tak od půl páté.

Pracujete z domu?

Ano, mám home office. Spoustu věcí řeším po telefonu nebo mailu a třeba schůzky s klienty má na starosti Pikora, který neustále lítá od čerta k ďáblu, dělá přednášky a podobně. To já kvůli dětem nedělám.

Často vystupujete na obranu tradičních rodinných hodnot. Mluvila jste například o tom,  že ženy jsou více nastaveny na výchovu dětí a na točení se kolem plotny…

Ale já v kuchyni trávím hodně času. Děti mají po manželovi celiakii a další potravinové alergie a to s sebou bohužel nese to, že ráno a dopoledne vařím. Ne že strčím pizzu do mikrovlnky, ale vezmu syrové maso, zeleninu a krájím a vařím. Velká část času s rodinou spočívá v tom, že stojím u sporáku, nejmladší syn sedí na kuchyňské lince a hraje si s kořením a ostatní děti se motají kolem mě a vypráví co bylo ve škole. 

Říct, že to ženy táhne k plotně, to je ale slovo do pranice.

Když někdo není úplná mužatka, tak své životní uspokojení nalezne i v tom, že stojí u plotny a vytváří teplo rodinného krbu, že se kolem ní motají děti a že dělá hezké prostředí v rodině. Myslím si, že to vnitřně naplňuje velkou část žen. Chlapi jsou ale stavění tak, že potřebují lovit toho mamuta, ať už v politice nebo v byznysu. Když se občas povede žena, která má taky potřebu být soutěživá a dělat manažerskou funkci a jde jí to - viz taková Thatcherová - tak to může být velmi silné. Většinou jsou to ale takové opravdu polomužatky.

Ženy, které nejsou mužatky, nemají podle vás zájem o veřejné působení? 

Myslím, že ne. Já výraz mužatka nepoužívám pejorativně, ale jako označení pro ženu, která nemá až takový vztah k rodině. Nelze od ní čekat to, co od žen čekají ti, kteří volají po ženách v politice, tedy více empatie a méně agresivity. Agresivita je těmto ženám vlastní. 

Je ale otázka, jestli zastánci většího počtu žen v politice a v byznyse chtějí, aby tam ženy vnesly vlastnosti, o kterých mluvíte, nebo jestli prostě chtějí odstranit bariéry, které ženám v těchto aktivitách brání. 

Podle mně žádné bariéry neexistují. Já jsem se s nimi nikdy nesetkala. Na rozdíl od chlapa si to můžu dovolit říct, protože od něj to zní blbě, když řekne, že ženy mohou dělat cokoliv a ony to nedělají. Kdykoli jsem chtěla nějakou funkci nebo zakázku, nebo jak to říct, kdykoli jsem se chtěla něčeho účastnit, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo dal najevo, hele, jsi ženská, ty sem nepatříš. Záleží jen na tom, co ukážu, co umím a co té firmě přinesu, a ne na tom, jaké mám pohlaví. Těm bariérám nevěřím.

Ani v zaměstnání?

Znám ženy, které říkají, mám děti a nechtějí mě zaměstnat, protože jsem s dítětem doma, když je nemocné. Ale já jsem tady s vámi s malým dítětem a neberu to jako překážku, beru to jako obohacení a cítím se dobře. Dělám dvě věci najednou - hlídám dítě a ještě si s vámi povídám. Takže ani to nepovažuju za nějaký problém.

Kdybych dělal rozhovor s vaším mužem, vzal by si syna taky s sebou, nebo byste hlídala všechny děti vy? 

On ho nekojí, takže by si ho s sebou nevzal.

Ale rozdíly v platech mužů a žen existují, stejně jako příčiny, proč tomu tak je.  Nebo ne? 

Já si myslím, že je to zideologizované. Nedávno jsem třeba zjistila, že jsem se na idnes.cz stala blogerkou roku. Tak jsem se podívala na blogy na prvních padesáti místech a zjistila jsem, že deset z nich píšou ženy a 40 muži. Buď je to diskriminace a když čtenáři zjistí, že blog píše žena, tak to nečtou, protože je chtějí diskriminovat. To ale zní dost divně, že. Další vysvětlení je, že větší podíl žen než mužů prostě nemá potřebu psát, tak nepíše, a když píše, tak o hezkých věcech, o kytičkách. To ale není téma, které by vyvolalo nějakou zuřivou reakci a tudíž poměr 4:1 mezi populárními mužskými a ženskými blogy byl naprosto přirozený.

Není to spíš tím, že ženy nemají čas psát blogy, protože se starají o děti, zatímco jejich manželé vydělávají?

Tam píšou i staré paní, i studentky. Já tam taky píšu.

Vy jste výjimečná, pracujete z domu, takže můžete mít děti v práci... 

Může se stát, že maminka od malých dětí tam nemá čas psát, i když by ráda. Spíš si ale myslím, že ženy nemají potřebu exhibovat a že v sobě dokážou klid najít i bez toho, aby s někým soutěžili. 

Proč považujete genderovou vyváženost za hrozbu pro společnost? 

Zatím si z toho dělám legraci, ale pokud se to bude vyvíjet stejně jako dosud, tak to považuji za poměrně zásadní hrozbu pro civilizaci. Když nebudeme muži nebo ženy, ale něco mezi tím, tak se prostě nebudeme množit a civilizace pak za pár desítek let nebude fungovat z čistě demografických důvodů.

Proč by zastánci genderové vyváženosti nebo feministky nechtěli mít děti? 

Pokud feministkou rozumíme někoho, kdo se považuje za vnitřně rovnocenného k jinému pohlaví a chce stejná práva, tak jsem feministka. Militantní feministky ale popírají rozdíly mezi pohlavími. Chlap má víc testosteronu, žena méně, a z toho vyplývají určité rozdíly. Chlap je bojovnější, žena víc empatická. U porodu bych nechtěla mít porodního asistenta, protože se nedokáže vžít do mých pocitů. A stejně tak chlap, když jde večer do hospody, tak si tam radši vezme kamaráda, protože si spolu víc rozumí. To není diskriminace. 

Oni přece neříkají, že ženy nejsou jiné. Ale to, že jsou ženy, by jim nemělo bránit dosáhnout stejných…

Jakmile tam dáme kvóty, tak chceme, aby ženy navzdory jiné povaze dělaly to stejné, co dřív dělali normálně muži. Když jim nebudeme klást překážky, tak je to úplně něco jiného než když řekneme, že jich musí být polovina. 

Nejsou ale kvóty pokus - možná ne ideální - jak uvolnit ženám cestu? 

Asi ano, ale je to blbý pokus. 

A je nějaký lepší? 

Není. Jak jsem řekla, já jsem se nikdy s vyloženou diskriminací nesetkala, tak necítím potřebu jakékoli bariéry odstraňovat. Podle mě se hledá problém tam, kde není.

Když mluvíte o tradičních hodnotách, o kterém období mluvíte? O době před sto lety, kdy ženy v naprosté většině neměly zaměstnání ani volební právo, nebo před padesáti lety, kdy se postavení žen zcela změnilo? Jestli jde o evoluční vývoj,  kdy se měl podle vás zastavit?

Dějiny jsou jako kyvadlo, které jde z extrému do extrému. I evoluce má slepé vývojové cesty a když zjistí, že tudy to nepůjde, tak se vrátí zpátky. Tohle je náběh na slepou cestu. 

A kde je ta křižovatka, k níž bychom se měli vrátit? 

Ta křižovatka je v tom, že jsme začali zpochybňovat například tradiční role muže a ženy. Ten bod, kde to všechno začalo, a o kterém píšeme v Robotech na konci tunelu. Týká se to pravděpodobně období po druhé světové válce, kdy si po všech těch děsech lidé řekli, že se budou mít rádi a nechají se chránit státem. Přestali jsme se spoléhat sami na sebe a začali se spoléhat na stát. To vede k pocitu, že máme na všechno nárok, ale žádné povinnosti k druhým, povinnost postarat se o rodiče. Mám právo na to, aby mně stát dal práci. Mám právo mít dítě, i když jsem gay. Takhle to nemůže dlouhodobě fungovat. 

Sociální stát vznikl jako reakce na situaci, kdy lidé bez sociálních jistot hledali řešení v komunismu a fašismu.

Pokud sociální jistoty spočívají v tom, že pomůžeme rodině, které se narodí postižené dítě, tak je všechno v pořádku. Špatné to začalo být v okamžiku, kdy začali natahovat ruku i lidé, kteří se o sebe mohou postarat sami. To vede k věcem jako nepodmíněný základní příjem a podobně. To už je moc velký sociální konstrukt a systém se začíná hroutit. 

Takže zanikneme, nebo se s tím dá něco dělat? 

Česká republika je v tom poměrně opožděná. Na světové poměry jsme docela liberální ostrůvek. Máme sice EET, GDPR a já nevím co všechno, ale ve srovnání se světem jsme stále ještě liberální. Já si ale myslím, že pořád ještě existuje možnost zařadit zpátečku. Otázkou je, jestli to nepřijde moc pozdě, když už budem demograficky na sestupu. Nedá se to ale zvrátit tím, že si řekneme, že v příštích volbách zvolíme toho a toho a ono to bude fajn. Na to jsme příliš propojení s okolním světem a populistické strany to nezvrátí. Ta nálada se musí vychýlit pro celou Evropu, což se možná za pár desítek let stane, až toho sociálna a genderů bude moc. Pak to narazí na své limity, začne se to vracet a dorazí to i k nám. 

Existuje alternativa? Třeba Donald Trump ve Spojených státech, nebo někdo jako Slušní lidé u nás? 

To není žádná alternativa, to je katastrofální populismus. My máme buď ultralevici, levici nebo nějakou třetí cestu, která sama neví, co je. Co je ANO, levice nebo pravice? Pravici dnes reprezentuje strašně malá skupina, která navíc sama sobě moc nerozumí. ODS podpoří do Senátu Pavla Fischera, což je levičák jako řemen. 

Vy si vyberete v nabídce českých politických stran? 

Mám velké potíže u nás, a měla bych je, i když se podívám do zahraničí. To je celosvětový trend evropsko-americké civilizace.V amerických prezidentských volbách Clintonová versus Trump bych skutečně nevěděla. Možná bych se opila a hodila to Trumpovi, ale nejsem si jistá.

 

Ohrožuje nás kromě rozpadu tradičních hodnot i hospodářský vývoj? Máme se bát další krize?

Pomalu padáme do recese, ale to je normální vývoj a není není třeba kvůli tomu panikařit. Je to i žádoucí, protože to ekonomika potřebuje. Musíme ale se pokusit zabránit tomu, aby ta krize pokud možno neměla parametry velké finanční krize, kterou jsme zažili v roce 2008.

Jak bychom toho mohli dosáhnout?

V roce 2008 došlo k tak hluboké krizi kvůli systémové předlužení na všech úrovních ekonomiky, u domácností, podniků i států. Jediným možným lékem bylo nechat to vyhnít a předlužené nechat zbankrotovat, aby se ekonomika očistila. Místo toho se ale zjednodušeně řečeno natiskly nové peníze a jimi se fiktivně uhradily dluhy, které se přesunuly na vyšší úroveň. 

Ten dluh ale pořád existuje, například ve formě dluhopisů nakoupených Evropskou centrální bankou. Proto ten problém pořád bublá pod pokličkou. Je tady ohromný balík ztrátových úvěrů, které se zatím daří rolovat. Pokud ale dojde k nárazu, tak se za určitých okolností znovu objeví a přijde stejná systémová krize jako v roce 2008.

Co s tím tedy můžeme dělat? 

Neměli bychom se snažit zabránit hospodářské krizi, ale spíše neprohlubovat už tak velké ekonomické nerovnováhy. Neměli bychom zhoršovat předluženost, uměle zvyšovat ceny akcií, neměli bychom mít záporné úrokové sazby. Když se takových nerovnováh nakumuluje víc, hrozí, že recese přeroste v krizi úplně jiného chararkeru - takovou, jaká nastala v letech 1929, 1998 a 2008.

Vy jste analyzovala dopady případného Czexitu a a zjistila jste, že by nás vlastně nijak negativně nepoznamenal. Měli bychom tedy odejít?

To je trošku nedorozumnění. Snažila jsem se vyvrátit určité mýty, třeba že když vystoupíme z EU, staneme se automaticky součástí Ruska. To ale nemá s EU nic společného, to je otázka NATO a bezpečnostních struktur. Jestli by Czexit byl pro nás tragédií nebo ne je otázka ekonomická, to je naprosto klíčová rovina. 

Takže ekonomicky by nás to nepoškodilo?

Kdyby byly všechny strany rozumné, mohli bychom získat status Norska nebo Švýcarska, uzavřít bilaterální smlouvy s jednotlivými zeměmi a mohli bychom s EU vycházet naprosto bezproblémově. V tom případě by nás Czexit nepoškodil. Podmínkou ale je, aby byly obě strany rozumné, což bohužel nejsou. Ani u nás, ale hlavně v EU, což vidíme na tom, jak se EU mstí Velké Británii. Volný obchod s Británií by byl přínosný i pro EU.

EU ale od počátku říká, že buď všechny svobody včetně volného trhu, nebo žádnou. Není spíše problém britské vlády, že neví, co přesně chce? 

Britská vláda má manévrovací prostor omezený výsledkem referenda. EU by se měla snažit zachovat volný trh, protože je to výhodné pro její občany. To, že někdo vystoupí z EU, nemá přece žádný vliv na volný trh. 

Myslíte, že by EU měla dát Británii, co chce? 

Ano, protože by to bylo výhodné i pro unii, nejen pro Británii. Je v podstatě nepochopitelné, proč se tak EU chová. Proto je na místě výraz msta, případně demonstrace síly vůči dalším zemí, které by možná chtěly EU opustit. Takže Czexit by byl bezproblémový, kdyby se takto EU nechovala, jenomže ona se takto chová a vůči nám by byla natolik problematická, že by nás to poškodilo. Jiná otázka je, jestli by poškození po případném Czexitu bylo stejně velké jako poškození vyplývající z možných dalších budoucích opatření a regulací EU, které by pro nás mohly být likvidační. Ta věc rozhodně není černobílá. Diskuze se vede na poli emocí, nikoli ve věcné rovině.

Hovoří se také o investicích mezinárodních, jejichž příliv by se zřejmě ztenčil. 

Proč tedy investujeme v Egyptě nebo ve Švýcarsku? To jsou zase emotivní kecy. Firmy by tady investovali, pokud bychom byli součástí volného trhu. Ten ale nemá vůbec nic společného s EU. Když mluvíme o vystoupení z EU, mluvíme o politické unii, ne o volném trhu. Kdyby nám EU chtěla zakázat přístup na volný trh, byla by to msta, nikoli důsledek Czexitu. 

Řada nadnárodních investorů se dnes rozhoduje mezi Českem, Polskem, Slovenskem a dalšími zeměmi EU. Je otázka, co by odchod z EU udělal s českým právním státem a zárukami, na které tyto firmy spoléhají.

To je určitý argument. Ale ani teď to není u nás v tomto ohledu nijak slavné.

Nemáte obavy, že vaše kritika regulací, Evropské unie a dalších fenoménů se potkává s různými národoveckými a extremistickými proudy? Nemáte pocit, že jim s prominutím děláte užitečného idiota? 

To neumím posoudit. Já se myšlenkově necítím být součástí toho proudu, to vůbec ne. Je fakt, že spousta lidí, do nichž bych to vůbec neřekla, se na mě nalepila, sledují mě a citují. Vůbec nechápu, proč si myslí, že máme něco společného. Já bych se nikdy nepodepsala pod to, co říkají, ale oni se podepisují pod to, co říkám já. 

Kdy jste si toho všimla?

Tak před dvěma, třemi roky. Trošku mě to mate a vykládám si to tím, že určité populistické proudy identifikovaly pnutí ve společnosti, začaly ho využívat a protáhly to do nezdravého extrému. Ale ta pnutí ve společnosti mně zajímají taky. Souvisí to s ekonomií, kde kritizuji špatná opatření, a populisté se chytají stejných témat. My ale nabízíme jiná řešení. A pokud jde o toho idiota…

Já to myslel obrazně, pardon…

V pořádku, já nejsem urážlivá. Funguje to tak, že napíšu blog nebo článek a různé weby to převezmou. Kdybych vyhledávala, kdo to všechno zveřejní, tak nedělám nic jiného. Někdy mi vyčítají, že publikuji na určitých serverech, ale já mám dvě možnosti: buď budu zticha, protože v mainstreamových médiích není možné říkat určité věci, a nebo dám rozhovor webu, jehož pověst je na hraně. Je to cena za to, že nejsem zticha. U nás už jsou jen prosystémová nebo jasně propagandistická média. A když jednomu nevyhovujete, tak jdete do druhého.