Sněhurka je sexistická, do čítanek patří pohádka O kudlance!

Zdá se mi, že liberálové nejspíš pochopili význam školství: Když nemohou získat ve volbách dost hlasů, prostě si je vyrobí. Vymyjí dětem mozek, a tím položí opozici na lopatky.

Stačí, aby odmalička děti nasávaly nesmysly, a časem jim budou věřit. Tak jako kdysi lidé věřili, že Země je placatá, či že Slunce obíhá kolem ní. Jednou z takových pitomostí, o které se nebude smět ve školách pochybovat, je axiom, že muži a ženy jsou stejní. Ne rovnocenní, ne stejně podstatní – nýbrž STEJNÍ. Což je zatracený rozdíl.

Není to tak dávno, co byly v Barceloně v jedné knihovně zakázány pohádky o Červené Karkulce a Šípkové Růžence. Školská komise pro rovnost pohlaví totiž došla k závěru, že jsou sexistické. Řekli byste, že to je kuriozita a nemá smysl se jí dál zabývat. Ve Španělsku jsou tisíce knihoven a jedna z nich prostě ulétla. Jenže tak to nejspíš není. To je jen začátek. To samé v různých obměnách vidíme po celém světě víc a víc, jak se k moci dostávají noví liberální politici. Vytvářejí zástupná témata a skutečná témata, jako třeba důchodovou či zdravotní reformu, neřeší.

Pro mladé voliče je zajímavější prohlášení, že princ neměl princeznu líbat, aniž ji požádal o svolení, než to, že bude na důchody málo peněz. To je politika pro staré. Politika pro mladé řeší témata jako sex s písemným povolením či povolení svatby se psem.

Tyhle nápady k nám přicházejí hlavně z Ameriky. Tamní mladí politici tlačí i zákaz rozlišování mezi pohlavími. Například kalifornské město Berkeley opouští termíny, které jsou „genderově nevyvážené“. Takovým termínem je třeba těhotná žena. Proto se má používat termín těhotná osoba nebo těhotný zaměstnanec. To nám dokazuje, jak jsou američtí liberálové progresivní a moderní, protože tak jako Sověti v okřídleném rčení rozdojili kozla, oni patrně otěhotněli muže. Město také nebude používat příliš jednoznačná zájmena, jako jsou on či ona. Proč? Protože se to prý přežilo.

Mladí progresivní politici nás informují, že rozdíly mezi muži a ženami vznikají špatnou výchovou a společností ovládanou muži. Bez těchto atributů bychom si byli všichni rovni. (Ano, rovnostářství bylo vždy základním stavebním kamenem levice.) (Teď si tedy nejspíš rovni nejsme.) A tak se pak moderně a progresívně přihodí, že Berlínský správní soud bude rozhodovat, zda je nepřijetí devítileté dívky do nejstaršího berlínského chlapeckého sboru diskriminací na základě pohlaví.

Dobře, někdo si na tom chce přihřát svou polívčičku a kapku se zviditelnit. Chápu. Ale jak je možné, že se tahle zběsilá konstrukce dostane až k soudu? Že není zatípnutá hned v zárodku jako zajímavý vtip? To jako že soudy v multikulturním Německu nemají na práci nic důležitějšího? To jako že budeme muset odvolávat rozdíly mezi muži a ženami, jako odvolával Galileo Galilei? To jako že moderní inkvizice?

A když se přece najde odvážlivec, který prohlásí „A přece se točí!“, běžnou fintou je, že si extrémisté založí své politické neziskovky financované z našich peněz a začnou takové kacíře mediálně lynčovat jako údajné manipulátory, demagogy, nácky a lháře. Žádnou lež vám sice nedokážou, ale to je fuk, stačí dobrý nadpis. Další spřátelené politické neziskovky dodají dobrý marketing, a to by v tom byl čert, abyste raději neprohlásili „a no tak jo, muži a ženy jsou stejní“, abyste už od toho cirkusu měli klid.

Je to pořád stejné. I spisy Galilea byly kdysi zakázané. Měl být vymazán z vědy, jako by neexistoval. Rouhači a pochybovači s opačným názorem prostě nesmějí být slyšet. Pluralita názorů je fuj. Kdo nemá správný názor, lže a zaslouží ukamenovat.

Můžete si myslet, že nás se to netýká. Týká. I u nás už začala úřadovat moderní inkvizice. Vzpomeňme na básničku Jiřího Žáčka.

„K čemu jsou holky na světě?

Aby z nich byly maminky,

aby se pěkně usmály na toho,

kdo je malinký.

Aby nás měl kdo pohladit

a povědět nám pohádku.

Proto jsou tady maminky,

aby náš svět byl v pořádku.“

Na první pohled krásná básnička. Přesto před časem nadzdvihla české feministky, podle nichž básnička buduje genderové stereotypy. Dokonce ji řešilo i ministerstvo školství. Popravdě – nikdy jsem nějak nepochopila, v čem ten nechutný generový stereotyp má spočívat. To jako že svět bude v pořádku, teprve až nebudou maminky…? Nebo by snad správně bylo, že holky jsou na světě, aby z nich byli tatínkové? Či jsou na světě proto, aby nás poučily, že děti produkují moc CO2 a rodičovství je přežitek…?

S pohádkami to je snad ještě horší. Staletími osvědčené příběhy lidové slovesnosti stojí na původních, míněno opravdových evropských hodnotách. Jako třeba, že žena má děti a muž ženu a děti chrání. A teď mají ustoupit novým modlám rovnosti, kde muž a žena neexistují, zato existuje 64 pohlaví.

Tak jako vždy přicházejí na řadu zákazy, jako by zákazy někdy něco řešily. Hollywoodské hvězdičky své myšlenky nedomyslely. Podle nich by bylo lepší, aby šípkové království navždy spalo, než aby princezna dostala jeden písemně nevyžádaný polibek z lásky.

Hvězdičky kritizují, že se ženy ocitají v roli pasivního objektu, který čeká na záchranu od muže. Snaží se proto burcovat společnost. Ale co je na tom špatně? Neplatilo to tak v minulosti? Kolik znáte vojevůdkyň? Budeme přepisovat minulost? Jen čekám, kdy nějaká osoba zabývající se vědou zjistí, že tu vlastně byly Alexandra Makedonská a Gája Julia Cezárová. Jen se bály říct nahlas, že jsou ženami, aby nebyly diskriminovány. A možná teď budeme ve školách povinně vyprávět dětem pohádky o kudlance, která svou milovanou osobu, která v minulém století bývala mužem, sežere, protože neodvolal, že jest muž, a jako takový si stejně nic jiného nezaslouží.

Hollywoodské hvězdičky taky kritizují, že u mužů pohádky vyzdvihují sílu a u žen krásu. Zase to nedomyslely. Kdyby nebyly hvězdičky krásné, nikdy by se nestaly hvězdičkami. Jejich úspěch, příjmy a vliv na společnost jsou dané pěknou tvářičkou. Feministky spíš jen nepochopily, že si pod sebou podřezávají větev.

Celý tenhle cirkus je možný jen proto, že se Amerika a Evropa dostaly do neskutečného blahobytu. Mnoho lidí má sice plné žaludky, ale přesto jsou nešťastní. A mají dojem, že někdo za jejich pocit nenaplněnosti může. Pro některé to jsou muži. Kvůli nim nejsou některé osoby šťastné, ačkoliv na štěstí mají „nárok“.

K moci přicházejí politici narození po listopadu 1989. Nezažily slovník předešlého režimu, a přesto k němu nevědomky sklouzávají. „Bolševici“ se vracejí, jen mají jinou barvu a nepřicházejí z východu. Po slovníku ale přijdou činy. Ještě nemají velkou sílu. Stále jsou v opozici, ale už si brousí zuby na vládu. Příští německý kancléř dost možná už může být zelný ekoterorista, který ví, co všechno vám má zakázat, abyste byli šťastnější.

Tyto lidi bychom měli vyslechnout. Měli bychom jim nabídnout péči. Ale rozhodně jim nesmíme ustoupit a dovolit zničit náš svět.

 

 

Sláva české koruně!

Podle posledního odhadu ČSÚ vzrostl hrubý domácí produkt ČR ve druhém čtvrtletí letošního roku meziročně o 2,7 procenta. A to je pořád celkem dost. Znamená to sice zpomalení růstu proti předchozím čtvrtletím, ale růst je růst. Neboli naše životní úroveň se v průměru dál zvyšuje. Ale proč o tom mluvím: Data jsou to totiž mimořádně zajímavá.

Tahle čísla ukazují, že česká ekonomika zatím moc nekopíruje vývoj ve světě a hlavně v Německu, jehož ekonomika už padá. Pravda, jasné známky zpomalení ekonomiky už máme i u nás. Tak třeba průmysl v červnu (takzvaně po očištění o vliv počtu pracovních dnů) už reálně meziročně klesl o 3,8 %. Hodnota nových zakázek v průmyslu se dokonce meziročně snížila o 9,9 %. Ale zase to kompenzují vysoké útraty obyvatel, kteří netrpí nezaměstnaností a dosud si užívají vysoký růst mezd, takže se nezdráhají pustit chlup.

To ovšem vůbec není samozřejmost. Třeba takové Slovensko už na Německo hodně reaguje. Slovenská ekonomika doplatila na svou velkou orientaci na automobilový průmysl a propojení s německými automobilkami. Slovenský průmysl už výrazně klesá, hospodářský růst zpomaluje a očividně je tahle reakce na německý vývoj výraznější než v českém případě.

A co že to pořád mám s tím Německem? Poslední data z Německa jsou totiž vážně alarmující. Hospodářství Německa, našeho největšího obchodního partnera, ve druhém čtvrtletí mezičtvrtletně pokleslo o 0,1 %. Německé exporty v červnu kolabovaly, meziročně klesly o 8 %. Průmyslová výroba meziměsíčně poklesla o 1,5 %. Důvěra investorů v německou ekonomiku v srpnu opět propadla a je na nejnižší úrovni od konce roku 2011. Německá vláda přitom už letos snížila očekávaný růst na 0,5 %. Byla však pořád přehnaně optimistická. Ostatně německý Institut pro makroekonomiku a makroekonomický výzkum oznámil, že na základě nejnovějších údajů roste podle něj riziko recese v Německu ve třetím kvartále z 37 % na 43 %.

Ekonomická kondice jest virem velmi nakažlivým, zvláště když jsou dvě země vzájemně provázané zahraničním obchodem tak silně jako Česko a Německo. To právě proto je tak impozantní, že česká ekonomika dosud obstojně roste, když do Německa podle všech dostupných indicií nejspíš už dorazila recese.

A co z toho bude dál? Důsledkem toho všeho je, že se jasně sází na další snížení úrokových sazeb Evropské centrální banky – to je totiž nejčastější prostředek, jak se státní instituce snaží proti recesi bojovat. Jenže výsledkem dalšího snížení úroků bude jen další růst cen německých nemovitostí a jejich nedostupnost. Němci – a nejen oni – se totiž budou s tak levnými úvěry víc a víc zadlužovat, brát si hypotéky a spekulativně skupovat nemovitosti a tím vyhnět jejich ceny i nájmy výš.

A teď je tedy otázkou, jak dlouho se budeme tvářit my, že náš největší ekonomický partner, Německo, nemá problémy. Anebo že je sice má, ale že se nás to netýká. Jedno je jasné. Ačkoliv české ekonomice dosud notně pomáhá, že má nejnižší nezaměstnanost v EU, nemůže se tvářit jako izolovaný ostrov donekonečna. Ve čtvrtém kvartále to už pocítíme. Další zpomalení českého růstu je otázkou spíš měsíců než kvartálů. Ale i tak: podstatné je, že jsme na tom pořád v porovnání s jinými zeměmi mimořádně dobře. To se počítá. Ale proč?! Co je „to něco“, co natolik posiluje imunitu české ekonomiky, že se k nám nákaza ze zahraničí přenáší mnohem méně než do dalších zemí?

Děkujme za to české koruně.

(Tento text byl původně napsán pro týdeník Květy)

Věřitel platí dlužníkovi a jiné čuníkoviny

Nový hit finančních trhů a ekonomicky zaměřených zpravodajských agentur má název výnosová křivka. Že je to nějaký blábol, o kterém jste nikdy neslyšeli? V tom případě je právě tak akorát načase, abyste se doslechli.

Proč to? Protože ačkoliv v posledních dnech nezasedala žádná význačná instituce, žádný politik neprohlásil žádnou bombu, žádná burza nepředvedla žádný světoborný přemet a okurková sezóna se smrskla na podrobné informování o absenci toalet na Grétině plachetnici – přesto si troufám říct, že poslední přibližně týden byl velmi důležitý. Byl důležitý tím, jaké ekonomické signály přinesl. Tím, co všechno se v něm paralelně naakumulovalo v různých klíčových světových ekonomikách. Zkrátka: Chytrému napověz… a tak dál.

Abychom však nápovědu mohli dostatečně docenit, nejprve krátký exkurz, co to vlastně ona skloňovaná výnosová křivka je. Výnosová křivka jest grafické znázornění vztahu délky splatnosti státních dluhopisů a výnosů do splatnosti. Dejme tomu průměrný (bezkupónový) státní dluhopis nese při držení po celou dobu až do splatnosti výnos 1 %, dvouletý by nesl 1,5 %, desetiletý 5 % a tak dál. A když tyto hodnoty zaneseme do grafu, to, co vznikne, se nazývá výnosová křivka. Za normální situace má rostoucí tvar: Na čím déle někomu půjčím peníze, tím vyšší úrok či výnos za to chci. Jenže čas od času výnosová křivka výjimečně tvar změní z rostoucího na klesající. A to v minulosti až na naprosté výjimky vždy bezpečně předpovídalo recesi. Za posledních 50 let americká křivka byla klesající před každou recesí a jen jednou přinesla falešný signál, když poklesla a recese nenastala.

Americká výnosová křivka má tvar věštící recesi už pekelně dlouho, už zhruba před rokem jsem z jejího tvaru vyvozovala změny v budoucím růstu americké ekonomiky. Tehdy ještě většina finančníků nic neřešila a klidně spala. Počátkem tohoto roku byl tvar americké výnosové křivky nepřehlédnutelný a čas od času se některý investor probudil. Většina ale stále spala. No a dneska je americká výnosová křivka jasná jak facka, většina investorů to už vidí a chápe důsledky, které to bude mít do 18-24 měsíců – ale to stále není pointa. Dosud se totiž řešila „jen“ výnosová křivka americká. Ne tak už dnes.

Tak například agentura Reuters zaměřená na informace z finančních trhů minulý týden v jednom dnu v příslušné finanční sekci přinesla pod sebou šestici zpráv, jejichž titulek obsahoval spojení „výnosová křivka“. Ovšem Spojených států se týkala jen jedna z nich. A to je, oč tu běží.

Tvar výnosové křivky se řeší už i v Německu. Tam sice není ještě klesající, ale je dosti plochá, což je zkrátka předstupeň klesajícího tvaru. Navíc celkově je německá výnosová křivka položená nejníž a současně je „nejplacatější“ od neslavného roku 2008 a celá už je poměrně hluboko v záporných číslech. Jev to před rokem 2008 nevídaný. Jev, o kterém si celé generace ekonomů myslely, že nemůže existovat. Že je to asi takový protimluv jako třeba „záporná hmotnost“.

Proč si to myslely? Protože při záporných úrokových sazbách musí věřitel platit svému dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit – což úplně otáčí na hlavu i základní etické principy. Pro mě je to prostě čuňárna. Banky jsou v podstatě centrální bankou v podobě záporných úroků „pokutovány“ za to, že mají peníze. Aby se tomu vyhnuly, jsou donuceny nakupovat dluhopisy, akcie a další cenné papíry. A to vede k tomu, že tyto cenné papíry jsou nesmyslně předražené. Neboli majetek lidí v penzijních fondech, které kupují právě cenné papíry, byl „investován“ do něčeho, co nestojí za zlámanou grešli, ale je to současně příšerně drahé. Zbytek nechť si už každý domyslí sám.

A legrace nekončí. Výnosy japonských dluhopisů poklesly nejníž za tři roky a japonská výnosová křivka má velmi plochý tvar.

Výnosy britských 20letých a 30letých státních dluhopisů klesly na historicky rekordní minima. Britská výnosová křivka má klesající tvar, a to poprvé od roku 2008, který proslul jako rok globální finanční krize.

A pojďme dál. Kanadská výnosová křivka má nově klesající tvar – a to nejvíc klesající za dvacet let.

Čas od času se mě někdo zeptá, jak by mohl zavčasu poznat, kdy se v ekonomice začíná lámat chleba. Jestli by prý měl hledět na ceny akcií, zlata či nemovitostí, které okupují titulky. A já mu na to vždy odpovídám: Měl by sledovat výnosové křivky. Měl by sledovat právě takové jevy, jaké přinesl minulý týden…

Stačila nápověda?

Jak vytvořit správné ghetto

Ekologická úzkost se u některých lidí dostala do stratosférických výšin. Už nevědí, jestli ještě mohou dýchat.

Znám jednoho člověka, který si kvůli záchraně planety koupil hybridní auto. To se mu ale zdálo ještě málo hipsterské, a tak auto prodal a pořídil si elektrickou koloběžku. Jenže tenhle týden se dočetl dvě „děsivé“ studie. Jedna praví, že elektrokoloběžky nejsou v konečném důsledku vůbec ekologické. A druhá tvrdí, že „výroba“ kila hovězího masa prý vyprodukuje tolik uhlíkových emisí jako rok jízdy autem. Potíž spočívá v tom, že dotyčný pán se zrovna tento týden na Facebooku chlubil, že k večeři snědl skoro kilo hovězího. Pokud by studie měla pravdu – a já fakt netuším ani v nejmenším, jestli ji má, či nemá – znamenalo by to, že kdyby ctihodný pán rok nejedl hovězí, mohl celý rok jezdit autem jako normální člověk a vyšlo by to nastejno. Jeho snaha zachránit planetu vyšla nějak jalově.

Já sice vím, že zrovna dotyčný je ten typ, který to vezme sportovně (jak jalovost svých počinů, tak mé popichování) – nicméně být to někdo jiný trpící novodobým morem pod názvem „ekologická úzkost“, chudák by se třeba propadl do depresí. V rámci kompulzí by musel opustit civilizaci, do konce života žít v jeskyni a živit se kořínky, aby strašlivé provinění během své poslední večeře odčinil a zamezil dalšímu nárůstu své uhlíkové stopy…

Je to už dost šílené, kam se svět dostal. Alarmisté nebudou mít nikdy dost; čím víc dostanou, tím víc budou bít na poplach. A nenechte se mýlit, není to jen móda západní Evropy či Ameriky. Tahle epidemie proniká čím dál víc i k nám.

Je to jen pár týdnů, co bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík prohlásil, že běžná auta budou muset z Prahy zmizet. Jen tak podle něj Praha dosáhne svého cíle, že bude v roce 2050 zcela „klimaticky neutrální“. Podle ředitele sekce infrastruktury Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy zase prý budoucnost dopravy v centru města spočívá v novém systému zásobování. Stávající dodávky zásobující obchody a restaurace prý nahradí kola.

Tedy mně se dokonale uhozené zdají nápady oba.

Kola místo dodávek už mají v Indii. Říkají jim rikšové. Kdyby mi někdo před lety řekl, že naším vzorem bude Indie, nevěřila bych. Ale co už… když vzorem ve výběru daní nám může být Chorvatsko? Čím míň rozvinutá země, tím zjevně pro české politiky větší inspirace.

Praha má ohromný problém s tím, že stále nemá dokončený městský okruh. V Praze jsou jen tři trasy metra, ačkoliv by se hodila ještě minimálně čtvrtá. Není kde parkovat. Není dost školek. Mladí lidé nemají kde bydlet. A magistrát řeší technologický upgrade na rikši.

Celý pojem „udržitelná mobilita“, kterým se politici ohání, je jen krycí název pro šikanu řidičů a větší příjmy městských pokladen. Každý radar měřící rychlost, každé parkoviště – to vše představuje nové peníze do pokladny. Přitom v novém Plánu udržitelné mobility se počítá s poklesem počtu parkovacích míst. Méně parkovacích míst znamená růst jejich cen.

Venkov si zatím myslí, že to je jen výmysl nějak smogem poškozených pražských mozků, ale jsou vedle jako jedle. I Brno už uvažuje o zpoplatnění vjezdu do města. České Budějovice pro změnu uvažují o nízkoemisní zóně, takže do města vjedou jen novější auta.

Ekologičtí aktivisté uvažují tak, že čím víc znepříjemní život řidičům, tím míň bude ve městech aut. Například po rekonstrukci Vinohradské třídy se počítá se snížením kapacity pro auta o 20 procent. Povede to, pěkně prosím, k čemu? K poklesu dopravy? Houbeles. Povede to k větší dopravní zácpě. To znamená, že auta se budou plazit, postávat na místě, a generovat tím víc emisí. Elektrická auta, která by v zácpě neměla emise, u nás téměř nejsou. Emisí tedy bude víc, ne míň než před zásahem aktivistů z radnice. Ti stále nechtějí pochopit, že jen plynulá doprava je ekologická. Rozjet se, zabrzdit, rozjet – to je nejlepší způsob, jak být neekologický. Neboli aktivisté svým aktivismem životnímu prostředí škodí.

Ekologické by tedy bylo učinit dopravu plynulou. Neboli dokončit obchvat, dotáhnout tunely dál od centra, odstranit dopravní špunty, dostavět metro. Tedy dopravu podpořit, aby to jelo. Ne ji zadusit, aby to stálo.

Ano, je to drahé. Ale pořád je to levnější než to, co aktivisté chtějí. Martin Bursík mluví o zavedení mýta na vjezd do města i o zavedení různých zvýhodnění na podporu elektroaut. Jinými slovy, chce dotace. A kdo chce dotace, ten chce, aby náklady nesli obyvatelé celé země, i poslední moravské vísky. Dotace ekonomiku vedou od efektivního neefektivnímu. Vedou k systému, kdy někdo vydělává na úkor jiného. A v neposlední řadě někomu vytvářejí nový business.

Myšlenka, že auta nepatří do města, je principiálně stejně špatná jako ta, kterou kdysi také razil Martin Bursík, když před lety podporoval přimíchávání do biopaliv do pohonných hmot. Dnes víme, že to byla ekonomická i ekologická chyba. Zelené prostě nelze brát dogmaticky. Ostatně podívejme se na německé zelené poslance, kolik nalétali letadly. Mnozí profesionální alarmisté káží vodu a sami pijí víno. Neříkám, že to vždy myslí špatně; spíš věřím, že ve své úzkosti prostě nedokáží až příliš komplexní věci domyslet.

Jediná hmatatelná věc, kterou alarmisté zatím skutečně dokázali, je to, že automobilky mají problém. Už to vidíme nejen na německém, ale i na českém či slovenském průmyslu - a bude hůř, jak budou přitvrzující emisní limity víc vstupovat v platnost. Představa zelených, že elektrická auta jsou ekologická, je naivní. Dřív plundrovali planetu producenti ropy, teď to budou producenti lithia a kobaltu.

Auto patří k modernímu člověku. Je výdobytkem civilizace. Pokud Bursík & spol. uspějí, nebude Praha o to lepším městem. Myšlenka, že do města je vítán jen ten, kdo auto nemá, povede k tomu, že město nasaje víc chudých lidí, zatímco vyšší a střední třída ho opustí. Vznikne chudé ghetto s rikši.

Zlato bude kotvou

PŘEPIS ROZHOVORU pro spol. Golden Gate o budoucnosti zlata (Vladimír Pikora). Vzhledem k tomu, že rozhovor vznikal ještě před narozením našeho posledního dítěte, je v první otázce použit budoucí čas:

1. Na začátek se sluší pogratulovat k novému očekávanému přírůstku do rodiny. Jestli dobře počítám, bude to váš šestý potomek. Co říkáte na to, že je čím dál víc lidí, kteří se pod záminkou záchrany planety rozhodli nerodit děti?




Děkuji, ano, čekáme šesté.

Jestli někdo chce, nebo nechce, mít děti, je jeho věc. Já na to říkám jen to, že to je nepřirozené. Najděte mi v přírodě zdravého jedince, který se rozhodne nemít mláďata. Lidé, kteří úmyslně nechtějí mít děti, se přitom na přírodu obvykle odkazují. Bojují za přírodu něčím, co se v přírodě nevyskytuje.

Myslím, že to je důsledek blahobytu a přepychu, ve kterém žijí. V Africe takto lidé neuvažují. I když je pravda, že i tam jsem byl se svým počtem dětí vybočující z řady. Ve afrických městech už počet dětí klesá ke třem a na venkově je deset dětí výjimečných.

Můj názor na plození dětí velmi dobře odráží divadelní hra Experiment myší ráj. Tu můžete vidět v Národním divadle. Bylo by to na dlouhé vyprávění. Když hru domyslíte, pochopíte, že lidé se mají v Evropě a Americe tak dobře, že z přemíry blahobytu vymýšlejí sebezničující nesmysly.




2. Jeden z argumentů, proč naopak zvyšovat porodnost je stárnoucí populace a udržitelnost penzijního systému.  Jaká je Vaše rada pro budoucí důchodce, do čeho (kromě dětí) investovat?




Investice do dětí nevnímám jako investice. Bylo by dobré, aby se o mě sice jednou děti postaraly, ale společnost se mění. Neočekávám z investic do dětí výnos jako u ostatních investic. Je dost možné, že moje děti budou žít na jiném kontinentě než já. To je nepodmíněná láska. Člověk prostě některé věci dělá, protože si myslí, že tak to má být. Investice do dětí proto není investicí na důchod. I když teoreticky by být mohla, ale raději na to nespoléhám.

Spoléhám na sebe a to učím děti. Nespoléhám na stát. To je moje strategie. Společnost tak hrubne, že do politiky tlačí stále horší lidi. A jak nám už předurčili řečtí filozofové: „A nakonec budou vládnout ti nejhorší z vás!“

Nečekám od státu nic dobrého. Pokud se nějakého státního důchodu dožiju, bude to jen milé plus. Jak říká jeden můj starší kamarád: „Ze státního důchodu zaplatím tak nájem na garáž.“

Rada číslo jedna je tedy: Nevěř politikům! Už tu bylo několik důchodových komisí a stále nic. Teď tu máme genderovou komisi. Důchod přitom není o genderu. Čekám, že ještě přijde zelená komise, která bude kvůli planetě sázet zeleň, jako bychom byli ovce a potřebovali se pást. Komise se stávajícími politiky nejsou řešením.

Rada číslo dva: Kolik chceš v důchodu důchod, tolik každý měsíc odkládej a do něčeho investuj. Bezpečná investice obvykle pokryje svým výnosem inflaci. Inflace pak nemusí důchodce zajímat. Teoreticky může mít výnosnou investici, která krom inflace přidá i pár procent zhodnocení. To bývá ovšem vykoupeno rizikem, že o část investice přijdete. Doporučuji nebýt hladový a nečekat desítky procent zhodnocení ročně.

Rada číslo tři: Bydli ve svém. Ušetříš část důchodu.

Rada číslo čtyři: Diverzifikuj.

Když pozoruji diskusi politiků, nestačím se divit, co jsou schopni pronést. Nedávno jeden vykřikoval, že když má někdo dva byty, měl by se mu jeden vzít a měl by se darovat těm, kteří nemají byt žádný. Podobné nesmysly slyším i ze zahraničí. Dokonce i z Ameriky, a nepronášejí je nějací pomatenci, ale významní členové parlamentních stran. Socialismus a možná i komunismus se vracejí. Lidé jsou už často unaveni kapitalismem. Proto doporučuji rozdělit investice na mnoho drobných investic. Kdyby si třeba někdo koupil celý činžák, mohl by o něj kvůli nějakým soudruhům časem přijít. Dívám se do historie a ukazuje se, že když koupíte tu garáž, tu zahrádku, tu chatu, tu políčko, nemusíte o nic přijít, a pokud bude zachován kapitalismus, tak to i pěkně zhodnotíte.

Další kapitolou jsou samozřejmě umělecké sbírky. Zatímco věcem typu známky bych se už vyhýbal, neboť filatelisté vymírají a pošta jako instituce nemůže mailu konkurovat a časem skončí jako telegraf, mincím bych se nevyhýbal.

Mince a zlato jsou dlouhodobě uchovatelem hodnoty, navíc jsou krásné, mají numismatickou hodnotu a některé i historickou hodnotu. Když se dívám na hodnotu zlata v čase, myslím, že nelze čekat výrazný propad ceny, což je proti některým akciím velký rozdíl. Naopak poslední krize ukázala, že v době krize cena zlata roste. Když si vezmu, že krize v tržní ekonomice přicházejí znovu a znovu jako mořský příliv a odliv, lze čekat, že v příští krizi hodnota zlata zase vzroste.




3. A jakou roli by mělo hrát při zajištění na důchod zlato?




Každý má jiné potřeby, jiné zdraví, jiné předpoklady délky života apod. Nelze radit nic univerzálně. Lze jen doporučit investice rozdělit na mnoho hromádek, kde jednou hromádkou bude i zlato. Počet hromádek, velikost hromádek apod. To je individuální. Bohužel v ČR máme tak nízké mzdy a úspory, že budou i tací lidé, kteří nebudou mít ani jednu hromádku, i kdyby se rozkrájeli.




4. Říkáte, že v dohledné době můžeme počítat s novou ekonomické krizí. Co bude podle vás hlavním spouštěčem?




Myslím, že nebude jeden spouštěč. Bude jich mnoho a vzájemně se sečtou. Každý z nich by sám o sobě krizi nespustil, proto je bude společnost dlouho podceňovat a vysmívat se těm, kteří na ně budou upozorňovat. Minulou krizi v USA vyvolaly špatné úvěry do nemovitostí. Řada lidí na ně mnoho let upozorňovala. Až jednoho dne se ucho utrhlo a pak to bylo rychlé. Příště to bude stejné.

Jen těch rizik je moc. Je to špatná měnová politika zvaná kvantitativní uvolňování, nevyřešení předlužení jihu Evropy, slabost jihoevropského bankovního systému, přílišný tlak na rychlé změny v automobilovém průmyslu a energetice, předlužení domácností v řadě zemí světa, předlužení studentů, rekordně drahé nemovitosti, rekordně drahé akcie, nacionalismus některých zemí, obchodní válka apod. Toto všechno bude rámovat pokles svobody a demokracie ve společnosti, což změní společnost a její vnímání kapitalismu.




5. Je dnes Evropa ekonomicky zranitelnější než v roce 2007/8?




Ano i ne. Makroekonomické indikátory jsou podobné. Tady je situace stejná.

Změnily se ale instituce, které mají bojovat s krizí. Změnila se regulace bank. Ta podle mě teoreticky při menších recesích bankovní sektor posílí a při velkých naopak oslabí. Regulace mi připomíná plot. Když je malý vítr, vytrhne pár planěk, když je velký, vytrhne jich hodně, ale plot stále jakžtakž stojí. Nyní díky regulaci plot už nemá plaňky, ale je z neprůhledné stěny. Takže malý vítr plotem nehne, a když bude velký, tak ho kompletně vyvrátí. Jinými slovy, regulace nám pomůže při malých krizích, při velkých podle mě ale situaci zhorší. Tady mám na věc jiný názor než evropští regulátoři a sociální inženýři.




6. Co je jejím nejslabším článkem? Je to bankovní systém?




Ano, i když možná jsou ještě slabším článkem politici, kteří si myslí, že jako sociální inženýři vše uřídí zákazy, příkazy a regulací. Myslím si, že se mýlí.




7. Hrozí v případě vážné krize i pád eura?




Ano, to, že euro stále ještě existuje ve stejné podobě jako před řeckou dluhovou krizí, je zázrakem. ECB dokázala neuvěřitelné. Němci jsou v jejich houževnatosti a ochotě padnou za svůj projekt obdivuhodní. Překvapili mě.

Nicméně bojím se, že historici to jednou vyhodnotí jako Pyrrhovo vítezství. Dnes je řecký dluh o více jak polovinu vyšší, než byl před krizí. Nic se nevyřešilo, problém se jen zametl pod koberec a splatnost dluhu odsunula. Jednou se to vrátí jako bumerang. Jen ti politici, kteří rozhodli o záchraně, už nebudou u moci a možná ani mezi námi. Dluhy tu ale stále budou, dokud se neškrtnou nebo je nepožere inflace.




8. Jak se díváte na „cirkus“ kolem brexitu? Udělali Britové při zpětném pohledu dobře, když si odhlasovali odchod z EU?




To je těžké hodnotit dnes. Ve chvíli, kdy se bavíme, to mělo být tři dny do brexitu. Dnes přitom stále nevíme, zda brexit vůbec bude a pokud, tak jaký bude. Nelze to zatím hodnotit.

Dnes k tomu mohu říct jen to, že mě mrzí, že si Evropa nevzala z brexitu lekci. Lidé hlasovali pro brexit protože byli nespokojení. Dnes se tvrdí, že za to může Putin. Jenže Putin údajně mohl i za vítězství amerického prezidenta Trumpa a včera vyšetřovací komise došla k závěru, že Trump s Rusy nespolupracoval. Evropa dělá vše proto, aby se politici v Evropě báli dělat referenda o vystoupení a Brusel nepřišel o své ovečky. Myslím, že se jim toto podařilo. Ukázalo se, že referenda nejsou vhodná. Nicméně to nemění nic na situaci, že jsou lidé stále nespokojení. Proč demonstrují ve Francii žluté vesty a proč proti nim už nestačí policie a musela být povolána armáda? Brusel i Londýn se ukázali naprosto neschopní.

Podívejte se na náš rozchod se Slováky. To bylo mnohem složitější než brexit. My dělili dluh, centrální banku, měnu, armádu, policii a vše šlo hladce a bez problémů. A víte proč? Protože všichni chtěli, aby to šlo bez problémů. Dnes mnoho lidí chce, aby brexit nešel, a proto nejde. Češi a Slováci mohou být na dělení Československa hrdí.




9. A jaké budou ekonomické důsledky? Podle některých analýz bude v případě „tvrdého“ brexitu ČR mezi nejvíce zasaženými zeměmi…




Myslím, že Československo a jeho dělení ukázaly, že když se chce, tak ekonomické dopady mohou být marginální. To, že s tvrdým brexitem nastane tragédie, je hlavně propaganda, kterou přiživuje vůle, aby to byla tragédie. Někteří politici to potřebují a pracují na tom. Strašení brexitem je jedna z moderních forem boje mezi liberály a konzervativci v Evropě. Tím nechci říct, že to tragédie nemůže být. Když se bude Brusel snažit házet Britům klacky pod nohy, tragédie to bude. Dělají proto všechno.




10. Americká centrální banka se nedávno nechala slyšet, že letos nezvýší úrokové sazby. Jaký to je signál pro investory?




Pro vpřed hledící investory to je signál, že to nejlepší má stávající hospodářský cyklus za sebou a čeká nás zpomalení, po kterém občas přichází recese.




11. Nedávno jste napsal, že naše společnost směřuje ke konci hotovosti. Opravdu si myslíte, že hotovost skončí? Přece jen, mnoho politiků má hotovost ve velké oblibě…




Mnoho politiků naopak věří, že hotovost je neekologická a nehygienická, a proto by se měla zakázat.

Jiní politici zase věří, že cestou k naplnění jejich slibů je nekontrolovaný tisk peněz. Podívejte se na ECB. Prošli jsme téměř celý cyklus se zápornými sazbami. Záporné sazby byly i v době, kdy bylo ekonomice nejlépe. Co budou dělat, až přijde příští krize? Opravdu někdo věří, že už nikdy žádná krize nepřijde? Potřebují ještě více záporné sazby.

Mohou být ale sazby třeba mínus deset, nebo dvacet procent? To znamená, že kdybyste do banky dali třeba 100 tisíc, tak by vám banka hned 10 tisíc požrala jako záporný úrok. Dal by je tam někdo? Nedal! Může tedy centrální banka snížit sazby na mínus deset procent? Nemůže!

Má to řešení? Má! Zrušte hotové peníze! Všichni budou muset mít vše v bance. Budou potom moci centrální banky snížit sazby na mínus dvacet procent? Budou! Co uděláte? Nakoupíte cokoli, protože nebude chtít držet peníze. Co bude výsledkem? Inflace. Chtějí politici inflaci? Ano, protože požere ten šílený vládní dluh. Je tato politika dobrá? Není. Budou ji dělat? Budou, protože dlouhodobě dobrou politiku nedělají a do politiky přicházejí stále horší politici.

Chraňme se politiků, kteří chtějí zrušit hotovost. Volme ty, kteří mají rozum a nepohrnou se do experimentů.




12. Co by konec hotovosti znamenal a jak na tom bude v této situaci ten, kdo má zlato a stříbro?




Zlato a stříbro bude kotvou společnosti. Od peněz lidé už v minulosti utíkali. Německá hyperinflace byla dobrým příkladem stejně jako politika v Zimbabwe. Neznám nikoho, kdo by nechtěl zlato kdykoli v historii.

Emisní povolenky na děti na spadnutí

V poslední době se roztrhl pytel se zprávami, jak planeta směřuje ke svému zániku. Prý se nejspíš upečeme, i když ještě máme poslední šanci to změnit.

Nejprve jsme byli informováni, že musíme opustit spalovací motory a zapomenout na dnešní dopravu auty i letadly.

Pak jsme se dočetli, že velkým ekologickým problém jsou děti, takže bychom po vzoru uvědomělé části britské královské rodiny měli mít nanejvýš dvě a nejlépe žádné.

Potom nám bylo řečeno, že nemáme používat nádobí a jiná udělátka na jedno použití, přičemž největším zlořádem jsou brčka.

Tento týden jsme se zase dozvěděli, že nemáme jíst maso a máme zredukovat a nejlépe vybít všechen dobytek, protože je neekologický.

Asi takhle: co návrh, to návrat na stromy. Do časů, kdy pralidi chodili pěšky, vyhrabávali si kořínky, vodu chlemtali přímo z louže a skoro se nemnožili, protože všechno, byť hojné, potomstvo jim požral šavlozubý tygr či nějaký jiný prevít. Společnost se má moc dobře a potřebuje podle ekologů trochu víc bídy.

Poslední návrh německých politiků zvýšit daň na maso mě obzvláště dojímá. Masný průmysl prý produkuje vysoké hodnoty oxidu uhličitého, a tím pádem přispívá ke změnám klimatu. Máme proto konzumovat míň masa a úplně nejlépe přejít na veganskou stravu. Maso by proto nemělo v Německu podléhat snížené 7% DPH, ale standardní DPH ve výši 19 %.

Zelení tleskají, že se možná neupečeme, když vystřílíme krávy. Neaktivisté si všímají, že byznys s veganskými burgery sice kvete, ale může kvést ještě víc. Když se to bude trochu vířit, možná z toho kápnou i nějaké ty dotace.

Ale proč být troškař a zůstat u masa? Problém přeci není jen maso, ale také mléčné výrobky, protože kravské mléko nelze oddělit od krav.

A vůbec, když to tak beru kolem a kolem, není problémem taky rýže? To je hlavní potravina Asie a přitom při jejím pěstování vzniká mnoho emisí metanu, což je taky skleníkový plyn. Vzdá se Asie hlavní potraviny? Že by sója jako náhražka masa? To už je konečně ta „správná“ potravina?

Lidi, neblbněte. Němci, hlavu trochu protřepat, promíchat, aktivistům na to neskočit. Pokud na tyhle zběsilé konstrukce Němci kývnou, časem k témuž dotlačí celou Evropu. Dalším krokem bude myšlenka, že vlastně problémem planety není jen dobytek, ani rýže, ale hlavně lidi a to, že jich je moc. Proto už nebudou potraviny ve snížené sazbě DPH, ale naopak ve zvýšené, aby se lidstvo už nemnožilo. Pak se možná zavede daň z dítěte. Pak z dýchání. (Německo prostě má takový talent čas od času se zasloužit o razantní snížení počtu obyvatel.)

Pokud se lidi rychle neproberou ze svých obsesivních představ o umírající planetě, maso postupně potká to samé, co potkalo tabák. Tabák dnes konzumuje jen „opovrhovaná“ část společnosti, takže mezi „slušné“ lidi do restaurací nepatří. Byl vykázán do polo-ilegality.

Němci na tom už pracují. Rainer Spieging, který má u německých socialistů na starosti zemědělskou politiku, řekl Deutsche Welle, že zvýšení daně „by mohla být cesta kupředu“. Ani CDU kancléřky Angely Merkelové nepřipadá návrh pošahaný. Jenomže CDU se do toho krapet zamotala. Zemědělci chovající dobytek jsou totiž taky její voliči, a tak chce inkaso z vyšší daně z masa zase vrátit chovatelům dobytka. (Což je asi tak chytré jako inkaso spotřebních daní z pohonných hmot věnovat automobilkám, přeci v nich pracuje několik set tisíc voličů.)

Připomeňme, že dalším zběsilým německým návrhem je zvýšit daně u nafty tak, aby cena jednoho litru vyskočila v přepočtu až o 15 korun. To výrobce těch ošklivých dieselů buď zabije, nebo donutí přejít na elektrická auta – která podle některých studií mají zhruba stejnou ekologickou stopu jako diesely. Jestli si ovšem myslíte, že se zeleným návrh na zvýšení daně z nafty líbí, mýlíte se; nelíbí se jim. Je totiž prý málo razantní. Kdyby byli ve vládě, byli by prý radikálnější.

Pěkně prosím, on se vážně někdo diví, že rostou preference AfD, která je hlasitě proti většímu zdanění masa? Poslední zprávy tvrdí, že to vypadá, že AfD v blížících se volbách ve spolkových zemích bývalé NDR vyhraje. Na tom je pikantní, že média hlavního proudu označují AfD za radikální či extrémistickou stranu. Popravdě, mně nějak připadá extrémní a radikální vzít lidem maso. Nechat lidem jíst maso mi přijde celkem normální. Média hlavního proudu to občas mají nějak pomatené.

Extrémním návrhům nesmíme kývat. A zeleně-aktivistické návrhy jsou většinou extrémní. Extrémistům nestačí mírné ústupky. Snad jen po návratu k prvobytně pospolné společnosti by byli spokojení; tehdy nejspíš lidé ještě byli ekologičtí. Bohužel v západním Německu jsou zelení velmi silní a západní Německo je stále významnější než země bývalé NDR. Němci se tak opět vracejí k extrémismu. Vůbec bych se nedivila, kdyby příštího kancléře už neměla CDU, ale právě zelení.

Zelení extrémisté jsou často diagnostikováni s takzvanou ekologickou úzkostí. Tato nově pojmenovaná „ekologická úzkost“ se dá považovat za novou psychickou poruchu, která se šíří jak pandemie. U úzkostných poruch to nefunguje tak, že trochu ustoupíte, a tím pacientovi pomůžete. Funguje to přesně naopak. Když jim podáte prst, schramstnou v panické obavě o planetu celou ruku.

Hra o čtvrt bilionu korun

Už čtvrt bilionu korun! To je impozantní částka. Mnohým vyrazí dech, a jsou schopni pod dojmem z ní vyvozovat obstojné nesmysly. Řeč je o dividendách odtékajících každoročně z ČR.

Tak třeba jeden článek v časopisu Ekonom z toho vyvodil, že kvůli odtoku dividend nyní česká vláda zvažuje zavedení takzvané digitální daně. Postupně se vžívá představa, že digitální daň bude na odtok dividend dobrou náplastí. Prý když velké zahraniční firmy odčerpávají své zisky – tak my jim to spočítáme zavedením digitální daně.

Má to jen jednu vadu na kráse: Digitální daň nemá s odtokem dividend lautr nic společného. Asi jako když si soused pořídí včely, které nemáte rádi, a vy mu za to postříkáte psa Biolitem.

Proč od nás na dividendách odtéká kolem 250 mld. Kč a na reinvestice v české ekonomice zůstává jen 150 mld. Kč.? Protože jinde lze tyhle peníze zhodnotit lépe. Neboli v mezinárodním porovnání se u nás nepodniká moc dobře a je výhodnější podnikat jinde. Nejde jen o výši daní, ale i o byrokracii typu EET a další.

Řada lidí odtok dividend kritizuje a tvrdí, že jsme krmelcem Evropy. Je pravdou, že díky našim dividendám má ze všech regionů Německa nejvyšší produktivitu práce ten, kde sídlí centrála Volkswagenu. Tento region převyšuje jiné právě díky práci českých dělníků, aniž by se německý dělník zpotil. Potí se Češi.

To je ovšem důsledek privatizace Škodovky, která je zase daní za období před rokem 1989. Kdybychom nechali firmu státu, sotva by se v ní dnes vyráběla skvělá auta. Sotva by v ní pracovalo víc Čechů. Privatizace byla nutností, odliv dividend je důsledkem.

Lze s tím ale teď ještě něco dělat? Lze třeba odliv dividend zakázat? Zdanit?

Poptávka po nějakém takovém zákazu či dani je vysoká… A leckdo by si na tom rád honil body. Má to ale potíž. Snaha udržet u nás stůj co stůj dividendy na první pohled a pro laiky vypadá neprůstřelně logicky. Jenomže na pohled druhý… to vlastně přeci jen logickou chybu má.

Představme si čistě hypoteticky, že všechny zahraniční firmy nějak donutíme, aby své zisky reinvestovali u nás a neodváděli je do zahraničí. Jenomže k čemu to povede? Odpověď: Pokud to povede ke stavbě dalších skladů, nijak jsme si tím nepomohli.  Zaměstnali jsme totiž sice lidi ve skladu, ale tito lidé pak budou chybět jiným českým firmám a živnostníkům, kteří kvůli nedostatku lidí nebudou schopni provozovat své vlastní živnosti.

Postavíme z reinvestovaných dividend další montovací halu – a aby v ní měl kdo pracovat, přivezeme do ní z Ukrajiny dělníky.

Donutíme Amazon reinvestovat zisky a rozšířit se – a ve vedlejší vesnici nebude fungovat hospoda ani škola, protože v ní nebude mít kdo pracovat.

Opravdu o takové reinvestování peněz zahraničních firem stojíme? Co když si připustíme, že může být dokonce i kontraproduktivní takové peníze u nás držet? Co když tyhle zahraniční firmy a jejich peníze vlastně jen vytlačují české firmy a peníze? U některých investic si troufám říct: zaplaťpámbu za to, že se jejich výroby s nízkou přidanou hodnotou nerozšiřují dál a že dividendy nejsou u nás reinvestovány! Není všechno zlato, co se třpytí, a nejsou všechny peníze jen užitečné.

Nutit zahraniční vlastníky u nás za každou cenu reinvestovat jejich zisky vlastně znamená zakonzervovat „starou“ strukturu ekonomiky, zabránit modernizaci. To, co na začátku vypadalo jako úplně jasné („ať u nás ty peníze zůstanou!“) se najednou může ukázat jako prokletí, díky němuž nám ujede technologický vlak, a Německo nikdy nebudeme schopní dohnat!

Problém je vlastně úplně jinde. Problém je v lákání investic s nízkou přidanou hodnotou. Před pár dny médii prošustila zpráva, kolik dřeva od nás vyvážíme do Číny. No pardon, ale to vážně není byznys, na kterém můžeme jako země zbohatnout. Vydrancovat si svoje lesy – anebo konstruovat kvantové počítače? Co asi bude mít větší budoucnost?

Přilákali jsme na různé úlevy až příliš investic, které z nás udělaly montovnu. Počátkem tisíciletí to ještě mohlo dávat smysl. Po recesi z roku 2008 už ne. ČR už nepotřebuje organizace typu CzechInvest pro lákání nových investic. Potřebuje snížit daně, potřebuje daně zjednodušit, potřebuje mít úřady, které jdou podnikateli na ruku, a ne které na něj automaticky hledí jako na lumpa – aby u nás garážích vznikaly nové firmy jako Avast nebo Apple. To je příklad firmy, která vznikla bez dotací a vytvořila novou ekonomiku. Současná vláda ale vidí v podnikateli podvodníka. Presumpce viny je všudypřítomná. Cesta vede jinudy.