Církevní restituce: dvojitá krádež

Tak se nám zase jako bumerang vrátil letitý spor o církevní restituce. Zatímco se všemi krom německých kolaborantů se stát restitucemi v rámci narovnání křivd komunismu vyrovnal, s církví se to nějak nedaří.

Čím to? Nejspíš tím, že komunistům se podařilo vyrobit progresivní ateistickou společnost, která je vůči církvím neobyčejně nabroušená.

Což je v podstatě v pořádku v tom smyslu, že každý má právo být nabroušený, na co a na koho chce. Sympatie se nedají vynutit. Sympatie prostě buď jsou, nebo nejsou. A dokonce se přiznám, že já také vždy měla vůči církvi coby instituci či „firmě“ rezervovaný vztah, protože já zkrátka principiálně vždy měla rezervovaný postoj k jakékoliv organizaci, která by mi mohla organizovat život (od školních jídelen, přes církev, až po vstup do jakékoliv politické strany).

Jenomže to je jen jedna strana mince. A teď vám řeknu dvě zdánlivě nesouvisející věci.

„Nemusíte ho mít rádi, může se vám hnusit, ale pokud mate rádi svou zemi, pak budete ctít její zákon a svobodu slova a dáte mu jeho práva…“ – zhruba takhle by se dalo volně parafrázovat hlavní poselství kdysi kultovního filmu Lid versus Larry Flint. Poselství, které by si měl každý dobře zapsat za uši.

A ještě něco: Každý zloděj, násilník a vrah má u soudu právo na svého obhájce, protože to odděluje právní stát od neprávního. Můžeme zločinci opovrhovat, ale pokud nemáme klesnout na stejnou úroveň, spravedlivost procesu a obhajoba obžalované strany musí být zaručena.

Možná už tušíte, kam mířím.

Není relevantní to, zda velké části silně ateistické české společnosti je či není církev sympatická. Relevantní je pouze a jen to, že stát se za všech okolností musí chovat podle svých vlastních pravidel a respektovat fakta, což jest jakousi definicí právního státu. Tolik k emotivní stránce věci. A teď ona fakta:

Už se zdálo, že i církvi bude komunisty ukradený majetek vrácen. A co vráceno nebude (protože některý majetek již byl zničen, neexistuje, či změnil podobu tak, že je nevratný), za to bude církev finančně odškodněna. Jenže komunisté se opět vrací k moci.

Ten, kdo byl komunista a ještě lépe estébák, jako by dnes měl volňásek do první ligy. Je to vlastně skvělý předpoklad k dobré funkci ve státní správě. (Někdejší atmosféra kolem lustračního zákona se tak nějak zamluvila a vysublimovala.) Nejednou bývalé aparátčíky člověk vidí všude kolem. Už se nestydí, vylezli z děr, jsou na koni. Jsou ve vládě, jsou v dozorčích radách státních podniků, a tím každý den ovlivňují naše životy. Jsou znovu ctihodnými občany, kteří chtějí určovat, co je a co není morální. Opravdu morální lidé se často v téhle atmosféře jen bojí říct nahlas, jak těmito reinkarnovanými postavami opovrhují.

Když komunisté podpořili vznik stávající vlády, řekli jasně, že podmínkou podpory kabinetu je zdanění finanční náhrady církvím. Tím bylo rozhodnuto a nejede přes to vlak. Pro zdanění hlasovalo 106 poslanců z řad KSČM, ANO, ČSSD a SPD. Komunisté tvrdí, že se údajně jedná o „příjem“ a příjmy je prý normální a morální danit.

Nyní směřuje zákon do Senátu -  tam nejspíš narazí, vrátí se do Sněmovny, bude znovu Sněmovnou potvrzen a pak ho opozice pošle k Ústavnímu soudu. Pro soud to bude nepříjemný oříšek, protože zdaněním restitučních náhrad by stát nejspíš porušil dohodu, kterou s církvemi uzavřel. A jak víme, právní stát musí dodržovat své vlastní zákony a dohody. Na druhou stranu politický tlak, aby zákon prošel, bude jistě ohromný.

Jenomže celé je to od základů naprosto špatně. Tvrzení komunistů, že se jedná o příjem církví, je zvrácené. Takové veskrze komunistické. Jak by se komunista tvářil, kdyby mu zloděj ukradl mobil, používal ho, poškrábal ho, obouchal ho. Komunista by ale přesto měl štěstí, policie by za čas zloděje chytila a našemu okradenému komunistovi mobil vrátila. Jenomže ten by z ceny mobilu musel zaplatit 19% daň, protože vrácení mobilu by bylo označeno za jeho příjem. To přece není příjem! To je jen vrácení do původního stavu. Náprava zločinu. Šlechta z restitucí neplatila daň, sedláci z restitucí polí neplatili daň, restituce nikdy nebyly a nemohly být označeny za příjem – tak proč nejednou teď…?

A je to ještě horší. V téhle naší analogii, aby byla věcně správná, navíc byl mobil komunistovi ukraden proto, že ho nechal na státem hlídaném parkovišti, stát selhal a sám státem placený hlídač mobil čmajznul. Policie pak mobil sice našla, ale dlouho se zdráhala ho pravému majiteli vrátit. A pak stát, který kradl, vrácení zdanil. Pro mě je to krádež státu napodruhé.

Sněmovna se samozřejmě veze na vlně čirého populismu, protože dobře ví, že v ateistické společnosti by řada lidí nejraději církvím nedala nic. Existují na to průzkumy veřejného mínění. Proto populisté vědí, že když církvím něco ukradnou podruhé, volič je nepotrestá. Řada lidí se domnívá, že i církev sama svůj majetek po Bílé hoře ukradla, tak byly dějiny léta vykládány dějepisáři. Jenomže analogicky by se dalo hledět i na šlechtu – a jak víme, ta je naopak v osobě jistých politiků adorována. Pokud byl šlechtě vrácen celý majetek bez zdanění, pokud v jejím případě se mluvilo o „nápravě krádeže“ a nikoliv o „příjmu“, pak musíme v rámci rovného zacházení aplikovat stejný pohled i na církve. Sympatie či nesympatie části veřejnosti zde nesmí hrát roli. To je pak jen ohýbání zákona, jak se to zrovna hodí.

Nerozumím tomu, že ti, kdo právní stát dnes ohýbají, nemají strach, že příště bude opět ohnut a použit proti nim samým. Rozvolnění pravidel nakonec poškodí úplně každého. S náboženstvím to nemá vůbec nic společného.

Navíc to, že stát vrátí církvím ukradený majetek, neznamená, že by byli ostatní Češi o něco okradeni. Z pohledu běžného občana jen církevní majetek změní správce. Majitelem přestane být někdo, kdo se o majetek starat neumí a nechává ho chátrat, a stane se jím někdo, kdo se o něj starat chce. To je celé. Jediné, co komunisté s tímto majetkem dokázali, bylo, že zpustnul. Až do té míry, že se v některých případech nedá vrátit a musí místo něho být zaplacena finanční náhrada… A středeční hlasováním jen potvrdilo, že jsou soudruzi zase u moci a znovu jako kdysi říkají, že krást se smí, jen se to musí umět. A další strany jim zdatně přizvukují.

 

Správnej chlap je ženská

Značka Gillette, která nabízí svým zákazníkům vše, co souvisí s holením, by asi nikdy neupoutala mou pozornost, neb vousy mi jaksi neraší, kdyby nezveřejnila velmi zvláštní reklamní klip. V něm se postavila proti něčemu, co nazývá „toxická maskulinita“.

V klipu ukazuje mužům, jak odporní ve svém „tradičním“ chování jsou a jak by se měli chovat správně. Někdo tvrdí, že klip není o vykleštění mužů, ale je proti násilí. To je podle mého soudu jen povrchní pohled. Ano, násilí je v klipu ostrakizováno. Ale vedle toho další podprahové vjemy jsou při bedlivém pozorování jasné: za násilí je považováno v podstatě jakékoliv chování muže, které má co do činění s testosteronem. A hlavně to sexuální. 

Gillette na svých stránkách tvrdí, že značka jako ona ovlivňuje kulturu, má tedy společenskou odpovědnost změnit muže k lepšímu. No pardon, ale to si Gillette hodně fandí. Jako běžný – byť velký – maloobchodní prodejce serepetiček na holení nemá s kulturou nic společného, jde jen a pouze o komerci. A tady trochu nepovedenou.

Tak zaprvé firma svým klipem silně nahrála všem těm, kteří dnes hlasitěji než kdy dřív tvrdí, jaká jsou muži nechutná a nebezpečná monstra. Někdo těm lidem říká feministky, podle mě ale s feminismem, jak ho vnímám já, má tenhle postoj společného asi jako lachtan s Marťanem.

Zadruhé tvrdím, že žádná firma se nemá tvářit jako soudce a ani v rámci komerční reklamy rozhodovat, jaké chování je a není vhodné. Považuji to za velmi nadřazené chování firmy, která vlastně ukazuje, že si neváží mnoha (možná i většiny) svých zákazníků. Když chci žiletku – chci žiletku, ne politickou agitku.

Takových lidí, jako jsem já, je evidentně víc. Proto ve světě briskně vzniklo rychle rostoucí hnutí #boycottgillette, které doporučuje mužům bojkotovat tuto značku. Ostatně i já navrhla svému muži to samé. Pryč s Gillette z našeho domu – už pro ten dobrý pocit, že se vážně ve svém dospělém věku nenechám nikým znovu vychovávat; převychovat mě se nepodařilo ani větším esům než Gillette.

Když chce být firma tak oduševnělá a velmi spravedlivá, proč nepíská rovinu? Proč také nemluví o toxické feminitě? Bojí se toho druhu žen, které rozpoutaly #metoo, hnutí absolutně pošlapávající presumpci neviny? Bojí se jich proto, že jsou na rozdíl od mužů víceméně organizované? Kopnout si do mužů je v době #metoo mnohem snazší, ba přímo módní.

Marketingový ředitel Gillette pro severní Ameriku Pankaj Bhalla tvrdí, že už nemůže dál tolerovat staré rčení „jsou to jen kluci“ Prosazuje iniciativu „pozitivní a zdravé verze toho, co to znamená být mužem“. Prý začíná nová éra maskulinity. Kurník, jestli za maskulinitu je považováno to, co reklama zobrazuje, totiž že navoněná bezpohlavní bytost se bojí ohlédnout po ženě, pak ženskost bude patrně vypadat jak Schwarzenegger s chlupatýma haxnama, jinak si to neumím představit.

Jak si vůbec firma může myslet, že bude někoho vychovávat? Na výchovu lidstvo vymyslelo rodiče. Ne firmy. Firmy vznikly od toho, aby generovaly zisk. Nebuďme naivní a nemysleme si, že to firma s nějakou „společenskou odpovědností“ myslí vážně – celý reklamní spot samozřejmě vznikl kvůli tomu, aby vydělával peníze. Za vším je vždy třeba v pozadí hledat peníze, alternativně moc. Firma pochopitelně pouze chce být vidět, proto zvolila téma, o kterém dopředu tušila, že bude kontroverzní a zviditelní ji. Už tím, že o spotu lidé mluví, mluví o značce. To je cílem. A mnozí lidé si myslí, že i špatná reklama je reklama.

V jednom se ale Gillette přepočítala. Firma evidentně spekulovala na to, že kontroverzní téma jí v součtu vynese body. Zatím to ale vypadá… že náladu ve společnosti přečetla dost chybně a utnula se:

Firma se snaží cílit na mladou generaci, jenže mladá generace se přestává holit. Všichni chtějí vypadat jak kanadští dřevorubci. Pěstěný vous, napomádované vlasy, kvalitní pedikúra a manikúra. Vedle toho chce firma také oslovit část starších klientů, u kterých se domnívá, že už jsou lapeni, protože jsou letitými zákazníky. No – v tomhle případě bych se zase moc nedivila, kdyby to dopadlo jak s Playboyem.

Ten si také myslel, že se svět změnil a už nemusí dávat do časopisu fotky nahých holek. Houbeles. To jen Playboy sedl na lep faktu, že malá, ale ukřičená skupina genderistů je hodně vidět, a proto vzbuzuje dojem, že asexuálnost je dneska plošně v módě. Velmi brzy časopis s hořkou pachutí na patru pochopil, jak moc se mýlil.

Kreativní ředitel Playboye Cooper Hefner po roce bez dívek uznal, že odstranit nahotu bylo chybou. Prostě to nefungovalo, prodeje šly rapidně dolů. (No kdo by to byl řekl, že?) A prohlásil: „Nahota pro nás nikdy nebyla problém, protože nahota není problém. Dnes si bereme zpátky naší identitu a hlásíme se k tomu, čím doopravdy jsme.“ Aha. Pokorně se vrátíme k tomu, co nám vydělává a snad i odvrátí bankrot.

Myslím, že Gillette bude muset jednoho dne udělat to samé: zarostlí dřevorubci, ani napomádované sněhové vločky, kterým vousy nerostou, jim tržby nezvýší. Ti, kdo se pravidelně holí, jsou spíš konzervativní. To znamená, že vidí rozdíl mezi mužem a ženou, chápou jejich rozdílné chování, nevadí jim se po pěkné babě ohlédnout a neuznávají potřebu to měnit.

Pro mě to je jen další důkaz, jak údajné elity žijí v jiném světě než prostí smrtelníci. Myslí si, že tím, že mužům vynadají, že jsou muži, získají nové zákazníky. Podobně si elity v Británii myslely, že lidé chápou, jak úžasná je EU. Aby vzali „hloupým křiklounům“ vítr z plachet, dali jim volbu, zda chtějí vystoupit z EU. Spoléhali na to, že těchto „hloupých křiklounů“ je menšina. A ejhle - protože žijí v jiném světě, nestačili se divit, že většina lidí v referendu chtěla něco jiného než údajná elita.

Ne, že mužství není toxické. Kdybychom to připustili, budeme jednou pálit pánský vercajk jako zakázané knihy - a to by byla celkem škoda, řekla bych. Rozdíly mezi mužem a ženou jsou normální, žádoucí a je dobře je oslavovat, protože bez nich by planeta vymřela. Správnej chlap není ženská. Klíďo píďo se vzdám autorských práv na tuhle větu, pokud si ji bude chtít vzít za své marketingové heslo konkurent Gillette.

 

Rychle se zadlužte, ČSSD to za vás zaplatí

ČSSD padají preference, a tak přemýšlí, jak to udělat, aby se jí vrátili voliči. Minulý týden proto přišla s myšlenkou za všechny prachy. Doslova.

Prý lidem by měly být odpuštěny dluhy do sto tisíc korun. Bohulibý cíl mající pomoci lidem z dluhové pasti je však slušnou fantasmagorií. Tedy pardon, vlastně serióznějším výrazivem bychom to měli pojmenovat jako „populismus“. Podobný populismus, jako když poslanec Juchelka prohlásí, že lidem se slevy na jízdném líbí. Ale jo, technicky vzato souhlas, komu by se sleva nelíbila? Kdyby se rozdávala nová auta zdarma, taky se to bude líbit, a dost možná dokonce i některým zeleným, kteří z toho odzelenají. Až budou zdarma rozdávat Babišovy párky, vezmou si je dokonce i někteří vegani, a to nejen pro jejich složení, ale třeba i proto, že je obratem se sousedem vyšmelí za nějakou jinou poživatinu. Lehký problém nastane teprve až tehdy, když se optáte, kdo to zaplatí.

Zatímco slovo „zdarma“ mají lidé rádi, slovo „placení“ rádi nemají. Poslanec Juchelka říká, že zatím na to peníze jsou. Ale ju, technicky vzato „jsou“. Ti, kdo v životě veřejnou dopravou nejeli, zaplatili daně, ze kterých stát jízdenku zaplatí těm, kdo chtějí jezdit zdarma. U dluhové amnestie to bude podobné - ale komplikovanější.

ČSSD sice už zveřejnila svůj záměr odpustit dluh, už ale nedodala žádné detaily. Jen testuje, co na to volební preference. Takže nevíme, zda oddlužení podobně jako u vlaků zadotuje stát, nebo jestli to zaplatí věřitel. (A pochybuju, že až sem to už domyslela i ČSSD.)

Jestli zaplacení dluhu ČSSD nechá na věřitele, už se může těšit na pěkné arbitráže. Už vidím, jak se hlásí zahraniční podnikatelé, že jejich nebankovního poskytovatele půjček český stát okradl. A stát arbitráže prohraje. Takž je zaplatí i s úroky daňový poplatník.

Jestli zaplacení dluhu ČSSD nechá rovnou na nás, daňové poplatníky, asi se na žádné arbitráže těšit nemusí, protože daňoví poplatníci na sobě obyčejně nechají dříví štípat. Ovšem nějak mi uniká pointa, proč bych já, vždy velmi obezřetný člověk a ještě obezřetnější dlužník, měla sponzorovat lidi, kteří nepřemýšleli a bezhlavě se zadlužili. Mám dotovat chlápka, co jen rád hrál automaty?

Jasně, někdo se mohl předlužit shodou nešťastných náhod. A někomu to zase bylo úplně jedno a zadlužil se z blbosti. Šmahem nelze nikoho ani odsuzovat, ani mu pomáhat.

Podle ČSSD jsou prý na vině lichváři. Bojovat s lichvou je určitě správné - ale ne z mé peněženky. Proč chodí lidé k lichváři? Protože jim banka nepůjčí. A proč jim banka nepůjčí? Protože je u nich vysoké riziko nesplacení. To je pro racionálně uvažujícího člověka zpráva, že se v takovém případě už nemá dál zadlužovat. Na vině tedy nejsou ani tak lichváři – kde je po nich poptávka, tam se vždy objeví i nabídka. Vina je hlavně ve finanční gramotnosti a v tom, že finančně negramotní lidé lichvu vyhledávají. Jenomže zakázat blbost jaksi nejde.

Kdyby lidé finanční gramotnost měli, nikdo by se mimo banku, rodinu či seriózní splátkovou společnost nezadlužoval. Za lichvu a finanční negramotnost tak nakonec nejvíc mohou ti, kdo určují školní osnovy. Finanční gramotnost se sice na základních školách už „učí“, ale spíš jen teoreticky na papíře. V praxi žádná celá, nula nula nic. O tom jsme se přesvědčili před nedávnem, když jsme s Pikorou vydali knížku pohádek finanční gramotnosti Zlatý poklad – v 95 procentech námi navštívených škol se děti s žádnou výukou finanční gramotnosti vůbec nesetkaly.

Tak si tak říkám, že jestli už chce být ČSSD tak hodná a platit za někoho dluhy, nechť nejprve zaplatí dluhy dědicům advokáta Altnera. (Nebo už byl snad splacen zaplacen?)

Další ze strany ČSSD nezodpovězenou otázkou je, do jaké výše by měl být dlužníkům dluh odpuštěn. ČSSD mluví o částce 100 tisíc Kč. Proč zrovna tak hezky kulaté číslo? Bude se vyjímat na předvolebních billboardech lépe než 50 tisíc? Někdo může argumentovat, že 100 tisíc je vlastně „o ničem“, a má pravdu - většina lidí totiž má mnohem větší dluhy. A pokud zase ČSSD chce někoho vytáhnout z nesplatitelné dluhové pasti, tak 100 tisíc je jen o trochu víc než trojnásobek průměrné mzdy. Jinými slovy, tato částka je splatitelná „relativně“ dobře. Takže taková částka pomůže jen tomu, kdo pomoc zase tolik nepotřebuje; ten, kdo má opravdu problémy a dluží skutečně nesplatitelný milion, se může jít klouzat.

Údajně by byly dluhy odpuštěny téměř u 900 tisíc lidí. Tak si to pronásobme. Při odpuštění dluhu do sto tisíc by stát zaplatit za dlužníky až 90 mld. Kč. Někteří lidé ale tak velké dluhy nemají, takže skutečná částka by nakonec byla třeba poloviční. To je skoro jako výdaje na českou armádu za rok. Jiným i slovy, i částka „pouhých“ sto tisíc by byla pro rozpočet obrovskou peckou, a přitom by toho pro opravdu lapené dlužníky moc nevyřešila. Celé to je tedy jen ekonomicky totálně nesmyslná bouře ve sklenici vody, která má přilákat voliče.

Politici se prostě začali domnívat, že volič je totální hlupák, který si nechá nakukat sebevětší ekonomickou pitomost. Ani se nedivím, jak prudce ČSSD ztrácí voliče, když jimi tolik opovrhuje.

Nejsem liberál.

Protože v poslední době často slyším námitky typu “jak tohle může říct liberál?” a podobně, stále víc cítím potřebu sebedefinovat svou filozofii a “víru”, kterou žiju. 

Kdybych se narodila před 100 lety, mohla bych se jednoznačně označit za klasického liberála. Od té doby se ale tento výraz dramaticky posunul, takže dneska už liberál nejsem.

Kdybychom psali letopočet o 30 let nižší, mohla bych se označit za libertariána. Od té doby se ale tento výraz silně posunul směrem k anarchismu, takže libertarián tak, jak jej dnes mnoho lidí chápe, už taky nejsem.

Co tedy jsem? Bojím se, že dnes pro to neexistuje všeobecně akceptovaný jednoslovný název, protože newspeak vsechny dřívější jasné názvy významově posunul. Musim se tedy definovat víceslovně.

Jsem pro absolutní svobodu slova. 

Jsem pro důsledné vymáhání vlastnických práv.

Jsem pro uznání několika málo za žádných okolností nepřekročitelných, tzv. přirozených práv: život, integrita těla, nedotknutelnost majetku - z nich se dá logickou dedukcí odvodit komplexní právní systém.

Jsem pro uznání faktu, že lidé nejsou stejní.

Jsem pro uznání faktu, že konání lidí žene potřeba předávat své geny dál, tudíž blaho budoucí generace má větší váhu než blaho minulé generace.

Z toho automaticky výrokovou logikou vyplývá:

Nejsem multikulturalista.

Nejsem pro regulaci nad rámec přirozených práv.
Nejsem pro zavádění jiných než přirozených práv do právního řádu, protože jejich důsledná ochrana dokáže definovat řešení prakticky jakékoliv situace.

A to je celé. Vše, co jsem kdy napsala, řekla, co sama žiju, je postaveno na těchto prostých principech. Je to pro mě něco jako stav nula, ground zero, který lidstvo nemůže vylepšit, jedině zaneřádit.

Protože dnešní newspeak tomuto stavu nula sebral název, pojmenovala jsem si ho pro sebe #free4ever.

Vláda už projedla i majetek předků

Je to jen něco málo přes rok, co zemřel Tomáš Ježek, a už aby se v hrobě obracel. Všichni si ho jistě pamatují, jak počátkem devadesátých let spravoval Fond národního majetku. Byl jedním z těch, kteří dali privatizaci svou tvář.

Také díky němu jsme přešli na tržní ekonomiku se všemi jejími krásami i nedostatky. Určitě si nikdy nepředstavoval, že jím spravovaný majetek bude jednou projeden a vyměněn za návrat k socialismu.

Zprivatizoval se ohromný majetek. Dnes hodně lidí tvrdí, že to šlo jinak a lépe. Já si tím nejsem jistá. Teoreticky a s dnešními vědomostmi jistě ano. Ale tehdy, při tehdejším politickém klimatu, při tehdejších zkušenostech, při tehdejší dezorientovanosti značné části lidí, co se to kolem nich děje – sotva. Spíš myslím, že chybám se vzhledem k nulovým zkušenostem kohokoli s transformací centrálně plánované ekonomiky na tržní nešlo vyhnout. Rozhodně totiž nelze říci, že by někde jinde privatizovali lépe. Dělali to sice jinak, způsobů bylo mnoho, ale nakonec z většího nadhledu lze říct, že tyto různé cesty překvapivě vedly ke stejnému cíli. Všechny země V4 se nakonec proměnily v tržní ekonomiky a žádná se dramaticky nevymyká. Dokonalá privatizace, která se zavděčí všem, prostě neexistuje. Stejně jako dokonalá důchodová reforma neexistuje. A nemá smysl ji za to kritizovat.

Co je důležité pro dnešek: Nakonec jsme transformací přeci jen úspěšně prošli a po všech stránkách se blížíme průměru EU. A co víc, ještě k tomu nám zůstal nemalý majetek našetřený z příjmů z privatizace. O něm se původně mluvilo jako o zdroji financování důchodové reformy.

Už před desítkami let byla známa demografická projekce a vědělo se, že jednoho dne bude moc důchodců a málo pracujících. Už tehdy bylo jasné, že stávající model důchodů, kdy pracující generace živí generaci v důchodu, je neudržitelná. Příliš málo lidí by mělo živit příliš mnoho lidí.

Jenže politici byli lační peněz a postupně vymýšleli, jak se k nim dostat. Začali proto účelově vázat výnosy z privatizace. Pokud se jednalo o krytí schodku penzijního účtu, šlo nad tím mávnout rukou, protože to tak jako tak s důchody nějak souviselo.

Když přišli politici s tím, že budou privatizační výnosy vázané na likvidaci ekologických škod, bylo to horší. Příliš to otevíralo dveře zneužití peněz, protože ekologické zakázky lze snadno nadhodnotit a privatizační výnosy vytunelovat. Ale stále to bylo jakžtakž pochopitelné, protože ekologii řešit musíme.

Když ale stávající vláda přišla s tím, že nebude výnosy na nic vázat a prostě je prožere pod heslem: „Peníze nesmí zahálet!“, bylo to už totálně za čárou.

Není to nic jiného než kupování dnešních hlasů voličů za cenu okradení budoucích dětí. Nevázat výnosy z majetku našich předků na nic je nehorázné vyjídání budoucnosti. Vláda nemá vůbec žádnou vizi budoucnosti, která přesahuje její volební období.

Vláda Petra Nečase připravila důchodovou reformu. Byla to velmi špatná reforma, ale byl to aspoň nějaký pokus. Přišla následující vláda a reformu potopila. Tomu bych rozuměla, kdyby přišla s lepší variantou. Vzhledem k tomu, že Nečasova reforma byla vskutku katastrofální, s něčím lepším přijít šlo. Jenže to se nestalo. Neobjevilo se žádné řešení. Důchodová bomba stále tiká.

Demografové varují, že délka života se bude prodlužovat a Čechů bude ubývat. Pesimistická varianta výhledu mluví o tom, že na konci století bude žít v ČR jen 7,4 milionu lidí. Další varianty počítají s imigrací, která bude bránit vylidnění. Otázkou je, zda to je ta lepší varianta, protože víme, že aktuální typ migrace příliš nevede k posílení zásobárny pracovních sil, spíš posiluje řady příjemců sociálních dávek.  

Pro důchodový systém to tudíž v obou případech bude nepřekonatelná zátěž. Důchody bude ještě nutné řešit. Jedno i dvě volební období ještě vydrží. Možná i tři. Ale jakmile začnou chodit Husákovy děti do důchodu, systém je neunese.

Babišova vláda tak před sebou problém valí a nabaluje ho jak sněhovou kouli. A k tomu ještě vyjedením rezerv budoucím vládám řešení komplikuje. Vláda nezodpovědně hodlá vybrakovat rezervy, falešně očekává zrychlení ekonomiky, a navrch plánuje deficit rozpočtu ve výši 40 mld. Kč, o kterém je už dneska jisté, že bude překročen. Po ní ať přijde potopa. To nemůže skončit jinak než zadlužováním státu na vyplácení důchodů, což opět není dlouhodobé řešení, protože po určitém čase musí takový život na dluh skončit řeckou cestou.

Občas stát taky nezaklekne

Poslední týden muselo premiéru Andreji Babišovi zvonit v uších permanentně. Nejprve se Evropský soud pro lidská práva odmítnul vůbec zabývat (pro „nepřijatelnost“) Babišovým tvrzením, že není estébák.

Pak o něm jednala Evropská komise.

A do třetice Evropský parlament.

To už je obstojná sbírka evropských institucí. Český premiér se tak v Evropě stává slušnou celebritou. Evropskou komisi a Parlament ale nezajímalo, zda je Babiš Bureš či Nebureš, ale to, jestli náhodou nezneužívá svého postavení.

Právníci Evropské komise nakonec dospěli k závěru, že Babiš podle nich stále profituje z činnosti Agrofertu, ačkoli jej převedl do svěřenského fondu. Argumentují tím, že jako premiér má zásadní vliv na rozhodování spojené s využíváním peněz přicházejících z evropského rozpočtu, a proto by podle nich prý Agrofert neměl mít nárok na podporu z evropských fondů. Jinými slovy, evropští právníci jsou toho názoru, že Babiš je podle pravidel platných od léta stále ve střetu zájmů, a to bez ohledu na svěřenský fond. Evropský parlament došel ke stejnému závěru, který ještě navrch korunoval schválením usnesení vyzývajícího Komisi, aby zakročila.

Celkem očekávatelně premiér střet zájmů popírá. Argumentuje závěrem analýzy českého ministerstva spravedlnosti, podle kterého je prý vše v cajku. A navíc prohlásil, že česká vláda je v kontaktu s Evropskou komisí a věc s ní řeší. Tolik stručný popis situace. Což ovšem není to, co hodlám komentovat.

Coby ekonom vskutku neaspiruji na to, že rozštípnu něco, na čem si armáda českých právníků už nějaký ten čas láme zuby. (Mají evropské instituce pravdu? Nemají pravdu? Je to střet zájmů? Není? Jak ty zatracené předpisy vlastně vykládat?)

Coby ekonom ale vidím něco docela jiného.

České ministerstvo spravedlnosti prý provedlo analýzu. Česká vláda „věc řeší s Komisí“. Takových státem zaměstnaných právníků. Tolik věnovaného času těchto státních zaměstnanců. Tak drazí právníci jsou. Jejich hodinová sazba je pro člověka s průměrným příjmem astronomická. Jejich honoráře platí daňoví poplatníci.

Příjemcem dotací je přitom soukromý podnik Agrofert. To znamená v logice evropských právníků sám Andrej Babiš. Kdyby Agrofert neměl s Babišem nic společného, byl by patrně už dávno prodán. On je ale ve svěřenském fondu. Fyzická osoba tak v konečném důsledku získává dotace. Právníky fyzické osobě platí stát. Právníky, kteří aktuálně nemakají pro veřejný zájem, pro zájem daňových poplatníků. Makají za veřejné peníze na vysekání soukromé osoby.

To se pak najednou jeden přestává divit, jak je to možné, že tak rychle roste armáda státních úředníků. No jo no, když připravují podobné analýzy v soukromém zájmu?

A že český premiér není žádnou soukromou osobou, nýbrž osobou veřejnou? Ale houbeles, v tomto sporu vystupuje skutečně coby soukromá osoba: Žádné ministerstvo totiž takovou analýzu nepotřebuje pro žádné řízení, v němž by figurovalo jako jedna ze stran. Vláda žádné takové analýzy nepotřebuje pro žádný spor, ve kterém by vystupovala jako rozhodující orgán. Analýza patrně nemá sloužit k plnění žádného z úkolů vlády. K čemu tedy slouží? K „ochránění investic“ soukromé osoby.

Nevím o žádném předpisu, na základě kterého by měl jakýkoliv veřejný orgán povinnost za soukromou osobu takovou analýzu dělat a šetřit jeho kapsu. Z toho plyne, že jediný, kdo by měl analýzu platit, kdo by měl zaměstnat soukromé právníky a využít jejich soukromý čas, je soukromý investor Andrej Babiš.

Co kdyby ještě náhodou nějakého šťouru napadlo, že by se na to měl mrknout Nejvyšší kontrolní úřad kvůli nejasnému používání veřejných peněz ve velmi nejasném veřejném zájmu…? To se pak jeden nemůže divit, že právníci si marně lámou hlavu nad „výkladem střetu zájmů“ a ne a ne se v něm zorientovat, když se dosud nezorientovali ani v tom, že by se celé to jejich analyzování taky dalo vykládat dosti kontroverzně…

Asi takhle: Stát je v poslední době velmi rychlý, když má na někoho zakleknout. Přijal za svou presumpci viny: Vlastě vychází z předpokladu, že každý podnikatel je gauner, který se vyhýbá placení daní. A pokud náhodou gauner není, pak má povinnost to státu dokázat.

A pak tady máme premiéra, u kterého stát přijal presumpci neviny. Automaticky vychází z předpokladu, že musí velmi dobře majetkově situované soukromé osobě za veřejné peníze pomoci při ochraně jeho investic a jeho dotací (daně nechte rovnou stranou).

A že se ty dotace pěkně množí. Zatímco v roce 2011 koštovaly lehce přes 600 milionů, vloni to bylo už přes 2,1 miliardy. Na dani z příjmu však zaplatil Agrofert jen 739 milionů korun. Dotace jsou tak skoro třikrát vyšší než daně. Tak jestli tohle není dvojí metr, pak už nevím, čemu se tak říká.

 

Kdybys ses neučil tak dobře, nemusels bejt nezaměstnanej

Jako by to byly dva světy.

Na jedné straně v novinách, televizi, na konferencích zaměstnavatelů, znějí jen a jen nářky na to, jak moc zoufale chybí lidé. Nedostává se pracovní síly.

Podniky by rády produkovaly víc, ale nemohou, protože zaměstnance nemohou sehnat, kdyby se na hlavu postavily. Jako sci-fi působí fakt, že před 5 lety se o jedno pracovní místo pralo v průměru přes 14 lidí, zatímco dneska se o jedno místo uchází jen 0,7 člověka! Volných míst je víc než volných lidí, a to jsou přitom ještě mnozí „volní lidé“ technicky vzato nezaměstnatelní, protože se na úřadech práce hlásí jen fiktivně, alternativně jsou už nezaměstnaní tak dlouho, že ztratili schopnost do práce docházet. Skutečný nedostatek volných lidí je tedy ještě mnohem horší, než by se ze suché statistiky mohlo zdát.

A pak je tu druhý svět. Lidé, kteří mají chuť pracovat. Lidé, kteří mají vysokou kvalifikaci. A přeci o práci nemohou zavadit. Tak jako paní, která mi napsala před pár dny email:

„…s tezí, že pracovní síla chybí, nesouhlasím. Od září 2012 si hledám práci. Mohu posílat CV o závod a inzerenti se neobtěžují ani odpovědět. Po roce na úřadu práce jsem odešla do naspořeného předdůchodu. Mluvím anglicky, mám ŘP skupiny C, průkaz na VZV. Pracovala jsem celý život na letišti, byla jsem IATA certifikovaným školitelem přepravy nebezpečného zboží s certifikáty z Ženevy…“

…a tak dál a dál. Zkrátka paní má evidentně vysokou kvalifikaci. Práci se snaží hledat. A takových lidí mě v poslední době oslovilo víc. Mnozí z nich byli bývalí vysoce postavení manažeři s několika vysokoškolskými tituly. A přesto – nic. Proč?!

Protože právě proto – těmto vysoce kvalifikovaným lidem se nedaří práci najít nikoliv NAVZDORY jejich vzdělání, ale KVŮLI jejich vzdělání.

Onen první svět, který hlásí nedostatek pracantů, totiž o odborníky a vzdělané lidi nestojí. Tenhle svět hledá pomocné řidiče, skladníky - ještěrkáře posunující ještěrkou bedny zleva doprava a zprava doleva, kopáče výkopů na stavbách, nejlépe pak nemyslící panáčky stojící u pásu a překládající polotovar z jednoho pásu na druhý. Tenhle svět hledá levné lidi bez vzdělání, kteří se spokojí s velmi nízkou mzdou a které je tak strašně snadné nahradit jen o trochu dražším robotem.

Zato o lidi, kteří mají vysokou specializaci, odbornost, umí samostatně rozhodovat, umí řídit ostatní, umí nést odpovědnost – o ty zájem není. A protože tihle lidé bývají víceméně samostatní, dost často mají i z předchozího netriviálního zaměstnání jakés takés úspory, často se ani nehlásí na úřadech práce. Zkoušejí více či méně úspěšně živnostničit, žijí z úspor, odchází do důchodu, nebo třeba se rozhodnou, že s prací seknou úplně a zůstanou doma starat se o děti či vnoučata – vždyť tím mohou být také užiteční. Ve statistikách pak vůbec nefigurují.

Papírově tak máme přímo extrémně nízkou nezaměstnanosti. V říjnu dokonce míra nezaměstnanosti poklesla na pouhých 2,8 %. Co by za to jinde v Evropě dali! Jenomže skutečná, fyzická, nepapírová míra nezaměstnanosti je u nás mnohem vyšší. Ta je ovšem také statisticky nezměřitelná – jak přesně spočítat vzdělané lidi, kteří na práci prostě rezignovali a už si ji ani nehledají, protože mají pocit, že to nemá smysl? Najednou už to nevypadá tak vábně jako na papíře.

Jak ale mohly vedle sebe vzniknout takové dva paralelní světy?

Statisíce lidí byly vytlačeny z trhu, ale málokdo to chce vidět. Namísto toho se poplácáváme po ramenou, jak jsme dobří, jak naše ekonomika jede, jak se jí daří. Ano, daří se jí. Jenomže jaké je ta ekonomika, které se daří? Je to ekonomika, která si žádá nekvalifikované a laciné lidi a o vzdělané odborníky nemá dostatečný zájem. Čím levnější a čím méně kvalifikovaní, tím žádanější. Jak se říká takové ekonomice? Vžil se pro ni trochu hanlivý název montovna.

Mnoho lidí nadzvedává za židle tvrzení, že česká ekonomika se během posledních let víc než dřív začala chovat jako montovna, ale nadzvedává je to hlavně proto, že to slyšet nechtějí, ne proto, že by to nebyla pravda. Když si ale před tím budeme zacpávat uši a zavírat oči, jaksi tím samotný fakt nezmizí.

Proč ale během posledních pěti let česká ekonomika zvýraznila svůj charakter montovny? A tím se dostáváme k jádru pudla. Odpověď je až děsivě prostá a děsivě překvapivá: Je to důsledek hloupých, víc než tříletých intervencí České národní banky na oslabení české koruny. Zdánlivě dvě nesouvisející věci – slabá koruna a montovna – ale v realitě jsou to propojené nádoby.

Slabá koruna zlevnila české výrobky a českou práci. Nasála k nám tedy výroby a investory, kteří chtěli především konkurovat nízkou cenou. Kdo chce prodávat levně, musí rezignovat na kvalitu, na technologie, na odbornost. Čím déle byla koruna oslabována a čím byla levnější, tím víc byly podniky podporovány v tom, aby se víc a víc soustředily na konkurenci nízkou cenu. Aby se specializovaly na nekvalifikované a špatně placené práce.

Během těch tří čtyř let u nás jak houby po dešti vyrašily podél dálnic sklady, které zaměstnaly armádu špatně placených a málo kvalifikovaných skladníků. A ekonomika skladů a montoven byla na světě. A jede dobře – to je fakt. Až na to, že to není něco, na co bychom mohli být zas až tak hrdí, něco, na čem by se dala stavět budoucnost. Sklady umíme – drahé švýcarské hodinky už hůř. Montovny umíme – drahé kvalitní léky hůř.

Pěkně se nám ty intervence vymstily. Ekonomiku sice na okamžik rozpumpovaly tak, až ji přehřály - ale současně na dlouhé roky dopředu ji naopak paradoxně zbrzdily, protože technologicky zastarala. Krátkodobý kvalt vykoupený dlouhodobým zaostáním.

A ještě něco vám povím. Během značné části celé té doby intervencí byl kurz koruny téměř přilepený k jedné hodnotě. Prakticky vlastně simuloval, jak by se naší ekonomice žilo, kdybychom platili eurem, tedy neměnným kurzem. Dá se to tedy říct i jinak:

Zhruba tři roky „skoro-eura“.

Papírově na chvíli růst jak blázen.

A prakticky na roky zaostání ekonomiky a místo pokroku evoluční krok zpět.

Tak si, všichni ti, kdo tolik toužíte po euru z čistě emotivních důvodů, nyní své emotivní pohnutky srovnejte s těmito fakty. Klíďo píďo si mi nadávejte (jako každému, kdo se o euro otře) do ruských švábů, jsem si dávno zvykla, ale zkuste své nadávky tentokrát taky doplnit o nějaká fakta, která by věcně ekonomicky vyvrátila mé tvrzení: intervence - fixní kurz – montovny – dlouhodobé ekonomické zaostání.