Vaše peníze jim vadí

Už dnes slyšíme mnoho argumentů, proč by měly fyzické peníze zaniknout. Boj s terorismem, praní špinavých peněz, kriminální činnost, vyhýbání se daním – to jsou nejčastější pseudoargumenty.

A to jsou ještě lehkým odvarem mnohem šílenějších „argumentů“. Často slyšíme i ryzí absurdity. Mnohé instituce upozorňují, že fyzické peníze nejsou hygienické, a některé dokonce dokazují, že fyzické peníze nejsou ani ekologické! Teď už jen čekám, kdy bude řečeno, že taky fyzické jídlo je neekologické a měli bychom přejít na syntetické amarouny jako ze seriálu Návštěvníci z 80. let.

Protože tady o žádnou hygienu, o žádnou ekologii, dokonce ani o (mnohem snáz uvěřitelné) praní špinavých peněz nejde. Tady jde o mnohem víc. Tady jde, vážení a milí, o legitimizaci krádeže vašich úspor za bílého dne. A lidé se tomu ani moc nebrání.

Lidé totiž nejspíš vůbec nevnímají, že hotovost na rozdíl od bezhotovostních peněz nelze sledovat a dokonale kontrolovat. A o to tu jde. Mnoho lidí si řekne: „A proč by moje platby neměly být sledovatelné? Cožpak mám co skrývat, když nejsem zločinec?“ To je ale chybná úvaha. Člověk vůbec nemusí být zločinec, aby bylo v jeho zájmu mít platby a peníze nevystopovatelné. Proč? Protože zločincem se mohou stát „ti druzí“. A když na to přijde, klidně v některých případech – míněno v některých dějinných obdobích a režimech – i sama vláda a centrální banka. Hned vám vysvětlím, jak to myslím.

Kontrola všech peněz v oběhu a všech plateb totiž ohromně státu i centrálním bankám vyhovuje. Vlastně je to pro ně neodolatelné lákadlo.

U státu je otázka kontroly pohybu peněz asi jasná: Digitální peníze za sebou nechávají stopu. Dají se snadno dohledat všechny vaše příjmy i výdaje. Dá se zjistit, zda platíte daně, zda nekupujete něco zakázaného. Zda nekouříte, pokud by se stát rozhodl zakázat cigarety. Zda nefetujete, když jsou zakázané drogy. Zda si náhodou nekupujete nějaké protistátní letáky, které byste mohli zatoužit ukazovat na náměstí.

Proč by to ale mělo vyhovovat centrálním bankám? No proto, že žijeme ve zvláštní době. Klasická tržní ekonomika byla založena na tom, že v době konjunktury úrokové sazby rostou a v době recese klesají. Jenže během posledních deseti let vstoupily do hry centrální banky a v některých částech světa – třeba v eurozóně – po roce 2008 administrativně poslaly své úrokové sazby až do záporných hodnot. Postavily tak základy kapitalismu na hlavu. A nad celým tímhle systémem mají centrální banky monopol jen tehdy, pokud zcela ovládají všechny peníze – tedy pokud zruší hotovost.

Už koncem roku 2018 se Itálie opět oficiálně ocitla v recesi. Německo v ní patrně je nyní. V takové situaci – tedy když se země dostane do recese – by za „normálních okolností“ bylo třeba snížit úrokové sazby, aby se ekonomice dostalo podpory. Jenže jak ještě víc snížit signální úrokové sazby, když už jsou těsně pod nulou?! Že bychom je snížili třeba na mínus 10 %?

Jenomže kdyby byly úrokové sazby třeba mínus deset procent, kdo by pak dal peníze do banky? Leda idiot, protože by mu v bance mizely. Úrokové sazby proto už nemohou výrazně poklesnout. Mohou být záporné jen v řádu desetinek procenta. A to velký efekt neudělá.

Jinými slovy řečeno: Existence hotovosti až dosud byla víceméně účinnou bariérou proti snížení úrokových sazeb do záporných hodnost. Pokud by totiž úroky byly záporné, tedy pokud byste byli okrádáni při uložení peněz do banky, prostě si peníze v hotovosti vyberete a necháte si je doma v šuplíku. Nejde o to, že dnes je v šuplíku nemáte. Jde o to, že taková možnost existuje a lidé by ji mohli začít využívat, kdyby to pro ně bylo výhodné. Jen tak mimochodem, velmi renomovaný ekonom Hans-Werner Sinn, bývalý předseda Ifo Institutu v Mnichově, je toho názoru, že v případě zavedení záporných úroků pro bankovní klienty by se Německu vyplatilo opustit eurozónu…

Jak z toho ven? Snadno: Vezměte lidem hotovost, aby jinam než do banky peníze dát nemohli! Aby ztráty kvůli záporným úrokům měli povinně! To problém „vyřeší“. Se zrušením hotovosti centrální banka získá nad vašimi penězi totální moc.

Rozumný člověk se ale ani pak nebude chtít nechat okrást. A tak než aby dal peníze do banky a ona mu strhla 10 %, raději si koupí nějaký nesmysl. Třeba nové auto, které nepotřebuje, protože už jedno má. A to je přesně to, co centrální banka chce: konzum, utrácení, rozhazování, konzum.

Tak nesmyslné nákupy vyprovokované jen tím, že si nebudete chtít nechat strhávat peníze na účtu, roztočí kolečka ekonomiky. Co na tom, že ekonomika poroste jen na papíře, že ve skutečnosti o žádný skutečný růst nepůjde, protože se tím nikterak nebude zvyšovat vaše životní úroveň, naopak se bude ještě víc snižovat, protože nebudete mít žádné úspory pro případ nouze, zato budete mít nakoupeno spoustu zbytečného harampádí? Papírově vykážeme růst a uspokojíme ego politika i centrální banky.

Už chápete ten tlak na konec hotovosti? Ale zdá se vám to přitažené za vlasy? Jenomže ono není – a dokonale to dokládá hysterická reakce, kterou evropští politici a centrální bankéři předvedli před pár dny. 12. září prohlásil francouzský ministr financí Bruno Le Maire, že nelze v Evropě povolit libru - plánovanou kryptoměnu Facebooku. Libra prý podle něj „představuje hrozbu pro finanční systém i suverenitu vlád“. Člen Výkonné rady ECB Yves Mersch zase zhruba ve stejnou dobu prohlásil, že libra by „mohla podkopat schopnost ECB stanovovat měnovou politiku“.

Jeden i druhý se ani nenamáhali hledat nějakou zástěrku, jako je třeba oblíbené téma praní špinavých peněz, klima či jiný nesouvisející nesmysl. Prostě natvrdo a popravdě řekli, že libra je „hrozbou“ pro centrální banku i vlády. No jasně. Protože jaká by byla naprosto racionální a logická reakce lidí, kdyby na ně byly uvaleny záporné úrokové sazby a zároveň byla zrušena hotovost? Masově by nakoupili dolary, zlato… nebo právě kryptoměny. To „nelze“ připustit.

Mimochodem, ani zákaz držení fyzického zlata není žádnou fantasmagorií. V USA k tomu došlo v roce 1933. Tehdy prezident Roosevelt nařídil zabavení zlata ve vlastnictví firem i občanů. Historie má malou fantazii, historie se pořád jen opakuje.

Vsadím boty na to, že tohle poměrně socialisticky uvažující pan Zuckerberg nedomyslel, když uvažoval o libře. Asi ho ani nenapadlo, že v Evropě narazí jen proto, že zkříží plány na zrušení hotovosti ještě mnohem větším socialistům…

 

(V textu byly použity úryvky z připravované knihy S androidkou v posteli (Šichtařová & Pikora), která vyjde v rámci Velkého knižního čtvrtku 17. října.)

 

Vzhůru k likvidaci planety

Dostala jsem upřímný strach. A měl by ho dostat každý, kdo si přečte řádky, které se objevily na českém internetu a jsou jen jedny z mnohých v podobném duchu:

„Naše planeta je v plamenech. Dopady klimatické katastrofy nabírají reálné kontury a stále více lidí propadá tváří v tvář ekologické krizi depresím, environmentálnímu žalu a panice. Vznikají masová hnutí žádající hluboké strukturální reformy, většina politiků však na tyto požadavky reaguje pokryteckou rétorikou, kterou nelze považovat za nic jiného než výsměch….“

Mám strach z toho, že rudí se přebarvili na zelené. Že jejich myšlenky a záměry jsou stejně nekalé jako dřív.

Ne, fakt se nebojím, že by planeta shořela. Zatímco alarmisté alarmují, jak se plochy spálenišť rozšiřují, NASA v roce 2015 oznámila, že od roku 2003 do roku 2015 rozloha spálených ploch klesla o 25 %. 20. srpna tohoto roku k tomu pak zveřejnila dodatek, v němž potvrzuje, že trend poklesu spálených ploch pokračuje.

Ne, nebojím se ani o amazonské lesy. Mrzí mne sice, že jich možná bude míň, ale zatímco alarmisté ječí, že Amazonie je „plícemi planety“, produkuje 20 % kyslíku v atmosféře a bez ní se div neudusíme, jiní environmentalisté upozorňují, že to, co prales vyprodukuje, také sám spotřebuje, takže k vyšší koncentraci dýchatelného kyslíku nikterak nepřispívá.

Ne, nebojím se odlesňování, kterým alarmisté hrozí. Protože o co víc pralesů kvůli změně klimatu potenciálně zanikne, o tolik víc tajgy či tundry pocítí oblevu. NASA oznámila, že zalesnění planety se dokonce od roku 2003 zvětšilo.

Fakt se nebojím nedostatku potravin, ačkoliv pole mírného pásma budou horkem vyprahlá. O co víc se v horkých oblastech rozšíří polopoušť, o to víc se na severu v dřívější tundře rozšíří orná půda. Grónsko odvozující své jméno ze slov Green-land, zelená-země, se znovu zazelená.

Nebojím se oteplení. Kdysi bylo takové vedro, že Antarktida, ačkoliv už byla na globusu téměř na svém dnešním místě, byla zelená a proháněli se po ní dinosauři. Alarmisté by řekli, že ekosystém je v takovém skleníkovém efektu „rozvrácený“. Ale ti antarktičtí dinosauři se podle všeho měli docela slušně k světu. Je to jen úhel pohledu. Těm dinosaurům by se nejspíš zdálo, že v rozvratu jsme dneska: No považte tu hrůzu, Antarktida je pod sněhem! Holt budu muset na zahradě začít pěstovat subtropické rostliny.

A víte co? Nebojím se dokonce ani toho, že bychom se utopili v plastech. Jak informovala mezi jinými třeba i Česká televize (!), japonští vědci objevili díky výzkumu bakterií enzym, který dokáže plasty rozložit na snadno recyklovatelné „drobky“. Tomu se, pěkně prosím, říká pokrok.

Pokrok funguje asi takhle: Nejprve se zdálo, že fosilní paliva nás drží v šachu, a až dojdou, budeme nahraní. Pak se objevila technologie frakování, a náhle bylo fosilních paliv na další desítky let. A pak se rozšířily obnovitelné zdroje energie, a o ona fosilní paliva už nikdo možná ani nebude stát. Zrovna tak se zdálo, že plasty nás zasypou. A pak se našel enzym, který namísto rozkladu trvajícího čtyři století si s tímtéž poradí za pár dnů…

Jenomže, holenkové, aby mohl být pokrok, musí být prosperita. Ráčejte si povšimnout, že s vynálezem obnovitelných zdrojů přišli v poněkud bohatších zemích než dejme tomu v Súdánu. Enzym rozkládající plasty objevili vědci v Japonsku, nikoliv v Afghánistánu. A koneckonců jak NASA odůvodnila fakt, že klesají plochy spálenišť? Zdůvodnila to urbanizací a hospodářským růstem. Prosperita totiž umožnila lepší boj proti požárům.

Myslíte, že ekologičtěji se chovají třeba takové Švýcarsko, Německo, Británie - anebo Čína, Severní Korea a Bangladéš? Že první trojice zemí? A víte proč? Protože jsou bohatší. Ona totiž ekologie něco stojí. Jak státní kasu, tak i domácí rozpočet. A když někdo nemá co do huby, sotva ho bude pálit, že odhodí do křoví PET lahev. Bohatství je jedinou cestou k ekologii.

A povšimli jste si, kam nás ženou ekologičtí alarmisté ohánějící se rostoucími spáleništi, které nerostou, plícemi planety, které nejsou plícemi, a hladem v důsledku horka, který není hladem? Ženou nás k bídě. Uvalili na evropské automobilky regulaci, která je v rozporu s fyzikálními zákony, takže evropský průmysl může kráčet do kopru. Zavírají jízdní pruhy, aby doprava nejela, nýbrž stála (a čoudila a zvyšovala tak emise), takže místo aby lidé mohli pracovat, stojí v zácpě. Místo aby podporovali vzdělání, abychom měli dost vědců objevující enzymy pro rozklad plastů, podporují záškoláctví, abychom měli dost stupidních jedinců, kteří skočí na každou báchorku o planetě v plamenech.

Zelení nás pod záminkou ekologie ženou programově k chudobě, která je hrobem ekologie. Zrovna jako nás pod záminkou odstranění chudoby k chudobě dohnali rudí. Jsou totiž úplně stejní. Ale proč?! Co koho vede k tomu, že se snaží vehnat lidstvo do chudoby a ke zničení ekologie?

Důvody jsou dva.

První skupinka lidí upřímně nenávidí svobodu. Nenávidí auta, protože jsou symbolem svobody. Nenávidí letadla, protože umožňují svobodný pohyb. Nenávidí peníze, protože dávají svobodu volby. To jsou aktivisté, kterých je sice jen hrstka, ale jsou tak dobře organizovaní, že je o nich všude slyšet. Pod záminkou „planety v plamenech“ prodávají svůj podvod masám.

Druhou skupinou, už mnohem větší, jsou ti, co na ten špek skočí. Jsou to lidé, kteří mají strach ze změn. Z toho, že by se změnám museli přizpůsobovat. Tihle lidé nenávidí oteplování, protože se ho bojí. Nenávidí čtvrtou průmyslovou revoluci, protože se jí bojí. Nenávidí hospodářské recese, protože se jich bojí. Každá změna je pro jistý typ lidí něčím negativním, čemu je nutno zabránit. Ať už je to klimatická změna, nebo ekonomická změna. Ti lidé se v podstatě bojí života samotného. Proto ho touží zregulovat, aby změnám zabránili. Jenomže to nejde, to je jako chtít zastavit otáčení země kolem osy. Nedaří se jim to, a odtud plyne jejich frustrace a zlost.

Změnám nelze bránit. Změnám se musíme přizpůsobit. Jestli se něčeho bojím, tak se bojím těchto lidí, kteří mají strach ze života a ze změn. Snaží se zabránit recesím – a ničí tím budoucí prosperitu. Snaží se zabránit průmyslové revoluci – a ničí tím technologie a pokrok, které planetu uzdravují. Snaží se zabránit oteplování – a vedou nás do chudoby, která ekologii netoleruje. To právě tito ustrašenci nevědomky ničí naši budoucnost.

Bankéři k soudu

Tak tedy evropská ekonomika výrazně zpomaluje. Ostatně globální taky. Některé ekonomiky už přímo klesají. Takže centrální banky uvažují, jak jim pomoct. Potud ještě dobré.

V Evropě se proto mluví o tom, že ECB opět sníží své úrokové sazby. Je to ale dobrý nápad?

Už dneska je základní úroková sazba ECB mínus 0,4 %. A očekává se, že do konce roku poklesne až na mínus 0,6 %. To samo o sobě ale asi nebude stačit k odvrácení recese, takže se uvažuje o tom, že se centrální banka vrátí k takzvanému Programu nákupu dluhopisů. Lidově řečeno: k tisknutí nekrytých peněz. A odtud už to moc dobré není.

Přesněji řečeno, je to celkem problém. Zaprvé to je v rozporu s logikou tržního hospodářství. A zadruhé je to nejspíš v rozporu i s legislativou.

ECB možná porušuje Ústavu

I když… to je vlastě velkou otázkou. Právníci po celé Evropě se již dlouho přou, zda je výkup dluhopisů ze strany ECB legální. Došlo to tak daleko, že věc doputovala až k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku. Jenže ten koncem loňského roku rozhodl, že program "nepřekračuje mandát ECB".

Podle soudu totiž program spadá do oblasti měnové politiky, ve které má ECB výlučnou pravomoc v rámci zemí platících eurem, a dodržuje princip proporcionality. Soud odmítl tvrzení, že ECB svým programem prakticky financuje vlády. Podle mě ale soud pravdu nemá.

To není otázka nějaké filozofie, etického náhledu či opovrhování soudem – to je otázka odborného sporu. Já tvrdím, že ECB skutečně pomáhá financovat vlády, což je zakázané. Nikoli snad tím, že by ECB vykoupila dluhopisy a pak je – obrazně řečeno - spálila, což by byl učebnicový příklad takzvané monetizace vládního dluhu. Pomáhá financovat vlády tím, že vytváří falešnou poptávku po státních dluhopisech, což zvyšuje jejich ceny a snižuje výnosy. Díky tomu se pak vlády financují víc a levněji. Alternativně se v některých případech vůbec dokážou financovat a nebankrotují.

Tisk nekrytých peněz se utrhl ze řetězu

Zcela alarmující je, že podle dat agentury Bloomberg ECB drží 29 % všech nizozemských státních dluhopisů, 27 % německých státních dluhopisů, 25 % finských a tak dál. ECB je tak hlavním investorem kupujícím státní dluh. Neboli „státní instituce“ vydávající peníze kupuje státní dluh. Neboli k oné monetizaci dluhu to vlastně nemá zas až tak daleko.

Zmíněné státy jsou aspoň státy s vysokými ratingy, takže se dá říct, že to je v zásadě bezpečná investice. Jenže ECB drží i 16 % všech italských státních dluhopisů. A Itálie má rating žalostný. Je jen kousek nad úrovní, kde se začínají dluhopisy řadit do takzvaných „investičních“, tedy rizikových. Případný pád italské vlády pak může italské dluhopisy poslat přímo mezi odpad. Monetizovaný odpad.

Ten problém má přitom astronomické rozměry. Celkově už nakoupila ECB dluhopisy v hodnotě 2,2 bilionu eur. To je skoro 11násobek českého hrubého domácího produktu v roce 2018. Neboli částka, kterou si běžný smrtelník neumí ani představit.

Stejný názor jako já má i řada německých právníků a ekonomů. Ti se po neuspokojivém verdiktu Evropského soudního dvoru obrátili na Německý ústavní soud v Karlsruhe. Zkusili vzít věc z jiného konce. Začali tvrdit, že němečtí občané riskují účastí v bankovní unii obrovské riziko nesplacení dluhopisů. Tvrdili, že je sice dobře, že se ECB snaží pomoct ekonomice, ale současně výkup dluhopisů je už za její pravomocí. Mluví o porušení demokracie: ECB je totiž nezávislá, lid ji tedy nekontroluje, ale nese důsledky jejích rozhodnutí.

Němci platí cizí dluhy

A jde to ještě dál. Součástí evropské bankovní unie je společný fond pro pomoc finančním institucím v nouzi. Ten řídí Brusel. Němci tedy nemají možnost kontrolovat rizika, která podstupují, ale musí nést případné ztráty z rozhodnutí Bruselu. Němci tak vlastně dávají eurozóně bianco šek, že kdykoli bude kdokoli potřebovat pomoc kvůli své špatné finanční situaci, Němec to vše zaplatí, aniž by se na cokoli ptal.

To nevypadá moc lákavě, když známe třeba stav italských bank. Výroční zpráva EBA (Evropského orgánu pro bankovnictví) za rok 2018 říká, že ze všech zemí je nejvíc špatných úvěrů v Itálii. Jejich hodnota se loni blížila 160 mld. eur. Dvojkou ve špatných úvěrech jsou s více než 130 mld. eur Francouzi. Třetí jsou Španělé s téměř 100 mld. eur. A zajímavé je Řecko, jehož špatné úvěry se vyšplhaly nad 90 mld. eur. To je sice výrazně míň než v Itálii, jenže proti Itálii je Řecko maličké, a tak špatné úvěry na všech poskytnutých úvěrech představují v Řecku neuvěřitelných 45 %. Ještě horší je, že zhruba třetina z nich je víc než pět let po splatnosti, takže je už s vysokou pravděpodobností lze prohlásit za nedobytné… Kdo to platí? Kvůli bankovní unii i Němec, což se mu nelíbí.

Jinými slovy, ECB sice svou politikou zachránila jih Evropy od vypadnutí z eurozóny, ale bankovní sektor jihu Evropy dál zůstává špatný, problém se nevyřešil, jen se schoval pod koberec.

A jak myslíte, že nakonec koncem července v tomhle druhém poklusu o zastavení chrlení nekrytých peněz a nafukování dluhu rozhodl německý Ústavní soud? Prohlásil, že ECB se chová v souladu s německou ústavou. Asi nemohl jinak. Kdyby řekl, že se ECB chová protiústavně. Jihoevropské banky by to odskákaly. Integrace Evropy se tak stala důležitější než potenciální dopad na Němce a ústavu. Navíc kdyby němečtí soudci rozhodli jinak, šli by proti svým kolegům v Lucemburku. Zkrátka jen velmi odvážný člověk by rozhodl jinak.

Ani měnová politika se nedaří

Mnozí ekonomové si tedy na rozdíl od soudců myslí, že se ECB nechová v souladu s ústavou. No dobře. Možná ekonomové jen nerozumí právu a právníci zas ekonomii. Ale v tom případě: dělá aspoň ECB dobře to, co dělá?

Ani tady si to nemyslím. ECB se podařilo „zachránit“ jih Evropy, to ale není její primární cíl. To je, jako kdyby ministr průmyslu chtěl řešit ředitele Národního divadla. Hlavní cíl centrální banky je držet inflaci kolem cílových 2 %. A tam inflace není. Spíš se pohybuje kolem 1 %, ačkoliv ECB sype peníze do oběhu jak divá a její bilanční suma se kvůli Programu výkupu státních dluhopisů během deseti let nafoukla zhruba na trojnásobek. Jinými slovy, i měnová politika ECB selhává.

Když budu jízlivá, řeknu, že jediné, co zatím ECB dokázala, je katapultovat ceny bydlení. Inflace na pultech obchodů sice neroste, zato rostou ceny bytů. A to tak, že se z nich stala politická otázka. Běžní lidé na své bydlení nedosáhnou, v Berlíně se už mluví o znárodňování nevyužitých bytů.

Děláme to špatně? Tak jen houšť!

A poučila se ECB ze svých chyb? Ani omylem. Naopak říká, že vzhledem k poklesu některých ekonomik se chce k výkupu dluhopisů opět vrátit a chce ještě zápornější sazby. Takže to, co se neosvědčilo, chce naservírovat ještě houšť a ve větších kapkách. Byty budou ještě nedostupnější.

To, co potřebujeme, je návrat k normální měnové politice. Nepotřebuje novinky sociálních inženýrů, nepotřebujeme záporné úrokové sazby, nepotřebujeme výkupy dluhopisů, nepotřebujeme tisk peněz. Potřebujeme, aby centrální banky dodržovaly zákony tak, aby o tom nikdo nepochyboval. Potřebujeme, aby se do čela centrálních bank místo politiků vrátili ekonomové.

 

Sněhurka je sexistická, do čítanek patří pohádka O kudlance!

Zdá se mi, že liberálové nejspíš pochopili význam školství: Když nemohou získat ve volbách dost hlasů, prostě si je vyrobí. Vymyjí dětem mozek, a tím položí opozici na lopatky.

Stačí, aby odmalička děti nasávaly nesmysly, a časem jim budou věřit. Tak jako kdysi lidé věřili, že Země je placatá, či že Slunce obíhá kolem ní. Jednou z takových pitomostí, o které se nebude smět ve školách pochybovat, je axiom, že muži a ženy jsou stejní. Ne rovnocenní, ne stejně podstatní – nýbrž STEJNÍ. Což je zatracený rozdíl.

Není to tak dávno, co byly v Barceloně v jedné knihovně zakázány pohádky o Červené Karkulce a Šípkové Růžence. Školská komise pro rovnost pohlaví totiž došla k závěru, že jsou sexistické. Řekli byste, že to je kuriozita a nemá smysl se jí dál zabývat. Ve Španělsku jsou tisíce knihoven a jedna z nich prostě ulétla. Jenže tak to nejspíš není. To je jen začátek. To samé v různých obměnách vidíme po celém světě víc a víc, jak se k moci dostávají noví liberální politici. Vytvářejí zástupná témata a skutečná témata, jako třeba důchodovou či zdravotní reformu, neřeší.

Pro mladé voliče je zajímavější prohlášení, že princ neměl princeznu líbat, aniž ji požádal o svolení, než to, že bude na důchody málo peněz. To je politika pro staré. Politika pro mladé řeší témata jako sex s písemným povolením či povolení svatby se psem.

Tyhle nápady k nám přicházejí hlavně z Ameriky. Tamní mladí politici tlačí i zákaz rozlišování mezi pohlavími. Například kalifornské město Berkeley opouští termíny, které jsou „genderově nevyvážené“. Takovým termínem je třeba těhotná žena. Proto se má používat termín těhotná osoba nebo těhotný zaměstnanec. To nám dokazuje, jak jsou američtí liberálové progresivní a moderní, protože tak jako Sověti v okřídleném rčení rozdojili kozla, oni patrně otěhotněli muže. Město také nebude používat příliš jednoznačná zájmena, jako jsou on či ona. Proč? Protože se to prý přežilo.

Mladí progresivní politici nás informují, že rozdíly mezi muži a ženami vznikají špatnou výchovou a společností ovládanou muži. Bez těchto atributů bychom si byli všichni rovni. (Ano, rovnostářství bylo vždy základním stavebním kamenem levice.) (Teď si tedy nejspíš rovni nejsme.) A tak se pak moderně a progresívně přihodí, že Berlínský správní soud bude rozhodovat, zda je nepřijetí devítileté dívky do nejstaršího berlínského chlapeckého sboru diskriminací na základě pohlaví.

Dobře, někdo si na tom chce přihřát svou polívčičku a kapku se zviditelnit. Chápu. Ale jak je možné, že se tahle zběsilá konstrukce dostane až k soudu? Že není zatípnutá hned v zárodku jako zajímavý vtip? To jako že soudy v multikulturním Německu nemají na práci nic důležitějšího? To jako že budeme muset odvolávat rozdíly mezi muži a ženami, jako odvolával Galileo Galilei? To jako že moderní inkvizice?

A když se přece najde odvážlivec, který prohlásí „A přece se točí!“, běžnou fintou je, že si extrémisté založí své politické neziskovky financované z našich peněz a začnou takové kacíře mediálně lynčovat jako údajné manipulátory, demagogy, nácky a lháře. Žádnou lež vám sice nedokážou, ale to je fuk, stačí dobrý nadpis. Další spřátelené politické neziskovky dodají dobrý marketing, a to by v tom byl čert, abyste raději neprohlásili „a no tak jo, muži a ženy jsou stejní“, abyste už od toho cirkusu měli klid.

Je to pořád stejné. I spisy Galilea byly kdysi zakázané. Měl být vymazán z vědy, jako by neexistoval. Rouhači a pochybovači s opačným názorem prostě nesmějí být slyšet. Pluralita názorů je fuj. Kdo nemá správný názor, lže a zaslouží ukamenovat.

Můžete si myslet, že nás se to netýká. Týká. I u nás už začala úřadovat moderní inkvizice. Vzpomeňme na básničku Jiřího Žáčka.

„K čemu jsou holky na světě?

Aby z nich byly maminky,

aby se pěkně usmály na toho,

kdo je malinký.

Aby nás měl kdo pohladit

a povědět nám pohádku.

Proto jsou tady maminky,

aby náš svět byl v pořádku.“

Na první pohled krásná básnička. Přesto před časem nadzdvihla české feministky, podle nichž básnička buduje genderové stereotypy. Dokonce ji řešilo i ministerstvo školství. Popravdě – nikdy jsem nějak nepochopila, v čem ten nechutný generový stereotyp má spočívat. To jako že svět bude v pořádku, teprve až nebudou maminky…? Nebo by snad správně bylo, že holky jsou na světě, aby z nich byli tatínkové? Či jsou na světě proto, aby nás poučily, že děti produkují moc CO2 a rodičovství je přežitek…?

S pohádkami to je snad ještě horší. Staletími osvědčené příběhy lidové slovesnosti stojí na původních, míněno opravdových evropských hodnotách. Jako třeba, že žena má děti a muž ženu a děti chrání. A teď mají ustoupit novým modlám rovnosti, kde muž a žena neexistují, zato existuje 64 pohlaví.

Tak jako vždy přicházejí na řadu zákazy, jako by zákazy někdy něco řešily. Hollywoodské hvězdičky své myšlenky nedomyslely. Podle nich by bylo lepší, aby šípkové království navždy spalo, než aby princezna dostala jeden písemně nevyžádaný polibek z lásky.

Hvězdičky kritizují, že se ženy ocitají v roli pasivního objektu, který čeká na záchranu od muže. Snaží se proto burcovat společnost. Ale co je na tom špatně? Neplatilo to tak v minulosti? Kolik znáte vojevůdkyň? Budeme přepisovat minulost? Jen čekám, kdy nějaká osoba zabývající se vědou zjistí, že tu vlastně byly Alexandra Makedonská a Gája Julia Cezárová. Jen se bály říct nahlas, že jsou ženami, aby nebyly diskriminovány. A možná teď budeme ve školách povinně vyprávět dětem pohádky o kudlance, která svou milovanou osobu, která v minulém století bývala mužem, sežere, protože neodvolal, že jest muž, a jako takový si stejně nic jiného nezaslouží.

Hollywoodské hvězdičky taky kritizují, že u mužů pohádky vyzdvihují sílu a u žen krásu. Zase to nedomyslely. Kdyby nebyly hvězdičky krásné, nikdy by se nestaly hvězdičkami. Jejich úspěch, příjmy a vliv na společnost jsou dané pěknou tvářičkou. Feministky spíš jen nepochopily, že si pod sebou podřezávají větev.

Celý tenhle cirkus je možný jen proto, že se Amerika a Evropa dostaly do neskutečného blahobytu. Mnoho lidí má sice plné žaludky, ale přesto jsou nešťastní. A mají dojem, že někdo za jejich pocit nenaplněnosti může. Pro některé to jsou muži. Kvůli nim nejsou některé osoby šťastné, ačkoliv na štěstí mají „nárok“.

K moci přicházejí politici narození po listopadu 1989. Nezažily slovník předešlého režimu, a přesto k němu nevědomky sklouzávají. „Bolševici“ se vracejí, jen mají jinou barvu a nepřicházejí z východu. Po slovníku ale přijdou činy. Ještě nemají velkou sílu. Stále jsou v opozici, ale už si brousí zuby na vládu. Příští německý kancléř dost možná už může být zelný ekoterorista, který ví, co všechno vám má zakázat, abyste byli šťastnější.

Tyto lidi bychom měli vyslechnout. Měli bychom jim nabídnout péči. Ale rozhodně jim nesmíme ustoupit a dovolit zničit náš svět.

 

 

Sláva české koruně!

Podle posledního odhadu ČSÚ vzrostl hrubý domácí produkt ČR ve druhém čtvrtletí letošního roku meziročně o 2,7 procenta. A to je pořád celkem dost. Znamená to sice zpomalení růstu proti předchozím čtvrtletím, ale růst je růst. Neboli naše životní úroveň se v průměru dál zvyšuje. Ale proč o tom mluvím: Data jsou to totiž mimořádně zajímavá.

Tahle čísla ukazují, že česká ekonomika zatím moc nekopíruje vývoj ve světě a hlavně v Německu, jehož ekonomika už padá. Pravda, jasné známky zpomalení ekonomiky už máme i u nás. Tak třeba průmysl v červnu (takzvaně po očištění o vliv počtu pracovních dnů) už reálně meziročně klesl o 3,8 %. Hodnota nových zakázek v průmyslu se dokonce meziročně snížila o 9,9 %. Ale zase to kompenzují vysoké útraty obyvatel, kteří netrpí nezaměstnaností a dosud si užívají vysoký růst mezd, takže se nezdráhají pustit chlup.

To ovšem vůbec není samozřejmost. Třeba takové Slovensko už na Německo hodně reaguje. Slovenská ekonomika doplatila na svou velkou orientaci na automobilový průmysl a propojení s německými automobilkami. Slovenský průmysl už výrazně klesá, hospodářský růst zpomaluje a očividně je tahle reakce na německý vývoj výraznější než v českém případě.

A co že to pořád mám s tím Německem? Poslední data z Německa jsou totiž vážně alarmující. Hospodářství Německa, našeho největšího obchodního partnera, ve druhém čtvrtletí mezičtvrtletně pokleslo o 0,1 %. Německé exporty v červnu kolabovaly, meziročně klesly o 8 %. Průmyslová výroba meziměsíčně poklesla o 1,5 %. Důvěra investorů v německou ekonomiku v srpnu opět propadla a je na nejnižší úrovni od konce roku 2011. Německá vláda přitom už letos snížila očekávaný růst na 0,5 %. Byla však pořád přehnaně optimistická. Ostatně německý Institut pro makroekonomiku a makroekonomický výzkum oznámil, že na základě nejnovějších údajů roste podle něj riziko recese v Německu ve třetím kvartále z 37 % na 43 %.

Ekonomická kondice jest virem velmi nakažlivým, zvláště když jsou dvě země vzájemně provázané zahraničním obchodem tak silně jako Česko a Německo. To právě proto je tak impozantní, že česká ekonomika dosud obstojně roste, když do Německa podle všech dostupných indicií nejspíš už dorazila recese.

A co z toho bude dál? Důsledkem toho všeho je, že se jasně sází na další snížení úrokových sazeb Evropské centrální banky – to je totiž nejčastější prostředek, jak se státní instituce snaží proti recesi bojovat. Jenže výsledkem dalšího snížení úroků bude jen další růst cen německých nemovitostí a jejich nedostupnost. Němci – a nejen oni – se totiž budou s tak levnými úvěry víc a víc zadlužovat, brát si hypotéky a spekulativně skupovat nemovitosti a tím vyhnět jejich ceny i nájmy výš.

A teď je tedy otázkou, jak dlouho se budeme tvářit my, že náš největší ekonomický partner, Německo, nemá problémy. Anebo že je sice má, ale že se nás to netýká. Jedno je jasné. Ačkoliv české ekonomice dosud notně pomáhá, že má nejnižší nezaměstnanost v EU, nemůže se tvářit jako izolovaný ostrov donekonečna. Ve čtvrtém kvartále to už pocítíme. Další zpomalení českého růstu je otázkou spíš měsíců než kvartálů. Ale i tak: podstatné je, že jsme na tom pořád v porovnání s jinými zeměmi mimořádně dobře. To se počítá. Ale proč?! Co je „to něco“, co natolik posiluje imunitu české ekonomiky, že se k nám nákaza ze zahraničí přenáší mnohem méně než do dalších zemí?

Děkujme za to české koruně.

(Tento text byl původně napsán pro týdeník Květy)

Věřitel platí dlužníkovi a jiné čuníkoviny

Nový hit finančních trhů a ekonomicky zaměřených zpravodajských agentur má název výnosová křivka. Že je to nějaký blábol, o kterém jste nikdy neslyšeli? V tom případě je právě tak akorát načase, abyste se doslechli.

Proč to? Protože ačkoliv v posledních dnech nezasedala žádná význačná instituce, žádný politik neprohlásil žádnou bombu, žádná burza nepředvedla žádný světoborný přemet a okurková sezóna se smrskla na podrobné informování o absenci toalet na Grétině plachetnici – přesto si troufám říct, že poslední přibližně týden byl velmi důležitý. Byl důležitý tím, jaké ekonomické signály přinesl. Tím, co všechno se v něm paralelně naakumulovalo v různých klíčových světových ekonomikách. Zkrátka: Chytrému napověz… a tak dál.

Abychom však nápovědu mohli dostatečně docenit, nejprve krátký exkurz, co to vlastně ona skloňovaná výnosová křivka je. Výnosová křivka jest grafické znázornění vztahu délky splatnosti státních dluhopisů a výnosů do splatnosti. Dejme tomu průměrný (bezkupónový) státní dluhopis nese při držení po celou dobu až do splatnosti výnos 1 %, dvouletý by nesl 1,5 %, desetiletý 5 % a tak dál. A když tyto hodnoty zaneseme do grafu, to, co vznikne, se nazývá výnosová křivka. Za normální situace má rostoucí tvar: Na čím déle někomu půjčím peníze, tím vyšší úrok či výnos za to chci. Jenže čas od času výnosová křivka výjimečně tvar změní z rostoucího na klesající. A to v minulosti až na naprosté výjimky vždy bezpečně předpovídalo recesi. Za posledních 50 let americká křivka byla klesající před každou recesí a jen jednou přinesla falešný signál, když poklesla a recese nenastala.

Americká výnosová křivka má tvar věštící recesi už pekelně dlouho, už zhruba před rokem jsem z jejího tvaru vyvozovala změny v budoucím růstu americké ekonomiky. Tehdy ještě většina finančníků nic neřešila a klidně spala. Počátkem tohoto roku byl tvar americké výnosové křivky nepřehlédnutelný a čas od času se některý investor probudil. Většina ale stále spala. No a dneska je americká výnosová křivka jasná jak facka, většina investorů to už vidí a chápe důsledky, které to bude mít do 18-24 měsíců – ale to stále není pointa. Dosud se totiž řešila „jen“ výnosová křivka americká. Ne tak už dnes.

Tak například agentura Reuters zaměřená na informace z finančních trhů minulý týden v jednom dnu v příslušné finanční sekci přinesla pod sebou šestici zpráv, jejichž titulek obsahoval spojení „výnosová křivka“. Ovšem Spojených států se týkala jen jedna z nich. A to je, oč tu běží.

Tvar výnosové křivky se řeší už i v Německu. Tam sice není ještě klesající, ale je dosti plochá, což je zkrátka předstupeň klesajícího tvaru. Navíc celkově je německá výnosová křivka položená nejníž a současně je „nejplacatější“ od neslavného roku 2008 a celá už je poměrně hluboko v záporných číslech. Jev to před rokem 2008 nevídaný. Jev, o kterém si celé generace ekonomů myslely, že nemůže existovat. Že je to asi takový protimluv jako třeba „záporná hmotnost“.

Proč si to myslely? Protože při záporných úrokových sazbách musí věřitel platit svému dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit – což úplně otáčí na hlavu i základní etické principy. Pro mě je to prostě čuňárna. Banky jsou v podstatě centrální bankou v podobě záporných úroků „pokutovány“ za to, že mají peníze. Aby se tomu vyhnuly, jsou donuceny nakupovat dluhopisy, akcie a další cenné papíry. A to vede k tomu, že tyto cenné papíry jsou nesmyslně předražené. Neboli majetek lidí v penzijních fondech, které kupují právě cenné papíry, byl „investován“ do něčeho, co nestojí za zlámanou grešli, ale je to současně příšerně drahé. Zbytek nechť si už každý domyslí sám.

A legrace nekončí. Výnosy japonských dluhopisů poklesly nejníž za tři roky a japonská výnosová křivka má velmi plochý tvar.

Výnosy britských 20letých a 30letých státních dluhopisů klesly na historicky rekordní minima. Britská výnosová křivka má klesající tvar, a to poprvé od roku 2008, který proslul jako rok globální finanční krize.

A pojďme dál. Kanadská výnosová křivka má nově klesající tvar – a to nejvíc klesající za dvacet let.

Čas od času se mě někdo zeptá, jak by mohl zavčasu poznat, kdy se v ekonomice začíná lámat chleba. Jestli by prý měl hledět na ceny akcií, zlata či nemovitostí, které okupují titulky. A já mu na to vždy odpovídám: Měl by sledovat výnosové křivky. Měl by sledovat právě takové jevy, jaké přinesl minulý týden…

Stačila nápověda?

Jak vytvořit správné ghetto

Ekologická úzkost se u některých lidí dostala do stratosférických výšin. Už nevědí, jestli ještě mohou dýchat.

Znám jednoho člověka, který si kvůli záchraně planety koupil hybridní auto. To se mu ale zdálo ještě málo hipsterské, a tak auto prodal a pořídil si elektrickou koloběžku. Jenže tenhle týden se dočetl dvě „děsivé“ studie. Jedna praví, že elektrokoloběžky nejsou v konečném důsledku vůbec ekologické. A druhá tvrdí, že „výroba“ kila hovězího masa prý vyprodukuje tolik uhlíkových emisí jako rok jízdy autem. Potíž spočívá v tom, že dotyčný pán se zrovna tento týden na Facebooku chlubil, že k večeři snědl skoro kilo hovězího. Pokud by studie měla pravdu – a já fakt netuším ani v nejmenším, jestli ji má, či nemá – znamenalo by to, že kdyby ctihodný pán rok nejedl hovězí, mohl celý rok jezdit autem jako normální člověk a vyšlo by to nastejno. Jeho snaha zachránit planetu vyšla nějak jalově.

Já sice vím, že zrovna dotyčný je ten typ, který to vezme sportovně (jak jalovost svých počinů, tak mé popichování) – nicméně být to někdo jiný trpící novodobým morem pod názvem „ekologická úzkost“, chudák by se třeba propadl do depresí. V rámci kompulzí by musel opustit civilizaci, do konce života žít v jeskyni a živit se kořínky, aby strašlivé provinění během své poslední večeře odčinil a zamezil dalšímu nárůstu své uhlíkové stopy…

Je to už dost šílené, kam se svět dostal. Alarmisté nebudou mít nikdy dost; čím víc dostanou, tím víc budou bít na poplach. A nenechte se mýlit, není to jen móda západní Evropy či Ameriky. Tahle epidemie proniká čím dál víc i k nám.

Je to jen pár týdnů, co bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík prohlásil, že běžná auta budou muset z Prahy zmizet. Jen tak podle něj Praha dosáhne svého cíle, že bude v roce 2050 zcela „klimaticky neutrální“. Podle ředitele sekce infrastruktury Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy zase prý budoucnost dopravy v centru města spočívá v novém systému zásobování. Stávající dodávky zásobující obchody a restaurace prý nahradí kola.

Tedy mně se dokonale uhozené zdají nápady oba.

Kola místo dodávek už mají v Indii. Říkají jim rikšové. Kdyby mi někdo před lety řekl, že naším vzorem bude Indie, nevěřila bych. Ale co už… když vzorem ve výběru daní nám může být Chorvatsko? Čím míň rozvinutá země, tím zjevně pro české politiky větší inspirace.

Praha má ohromný problém s tím, že stále nemá dokončený městský okruh. V Praze jsou jen tři trasy metra, ačkoliv by se hodila ještě minimálně čtvrtá. Není kde parkovat. Není dost školek. Mladí lidé nemají kde bydlet. A magistrát řeší technologický upgrade na rikši.

Celý pojem „udržitelná mobilita“, kterým se politici ohání, je jen krycí název pro šikanu řidičů a větší příjmy městských pokladen. Každý radar měřící rychlost, každé parkoviště – to vše představuje nové peníze do pokladny. Přitom v novém Plánu udržitelné mobility se počítá s poklesem počtu parkovacích míst. Méně parkovacích míst znamená růst jejich cen.

Venkov si zatím myslí, že to je jen výmysl nějak smogem poškozených pražských mozků, ale jsou vedle jako jedle. I Brno už uvažuje o zpoplatnění vjezdu do města. České Budějovice pro změnu uvažují o nízkoemisní zóně, takže do města vjedou jen novější auta.

Ekologičtí aktivisté uvažují tak, že čím víc znepříjemní život řidičům, tím míň bude ve městech aut. Například po rekonstrukci Vinohradské třídy se počítá se snížením kapacity pro auta o 20 procent. Povede to, pěkně prosím, k čemu? K poklesu dopravy? Houbeles. Povede to k větší dopravní zácpě. To znamená, že auta se budou plazit, postávat na místě, a generovat tím víc emisí. Elektrická auta, která by v zácpě neměla emise, u nás téměř nejsou. Emisí tedy bude víc, ne míň než před zásahem aktivistů z radnice. Ti stále nechtějí pochopit, že jen plynulá doprava je ekologická. Rozjet se, zabrzdit, rozjet – to je nejlepší způsob, jak být neekologický. Neboli aktivisté svým aktivismem životnímu prostředí škodí.

Ekologické by tedy bylo učinit dopravu plynulou. Neboli dokončit obchvat, dotáhnout tunely dál od centra, odstranit dopravní špunty, dostavět metro. Tedy dopravu podpořit, aby to jelo. Ne ji zadusit, aby to stálo.

Ano, je to drahé. Ale pořád je to levnější než to, co aktivisté chtějí. Martin Bursík mluví o zavedení mýta na vjezd do města i o zavedení různých zvýhodnění na podporu elektroaut. Jinými slovy, chce dotace. A kdo chce dotace, ten chce, aby náklady nesli obyvatelé celé země, i poslední moravské vísky. Dotace ekonomiku vedou od efektivního neefektivnímu. Vedou k systému, kdy někdo vydělává na úkor jiného. A v neposlední řadě někomu vytvářejí nový business.

Myšlenka, že auta nepatří do města, je principiálně stejně špatná jako ta, kterou kdysi také razil Martin Bursík, když před lety podporoval přimíchávání do biopaliv do pohonných hmot. Dnes víme, že to byla ekonomická i ekologická chyba. Zelené prostě nelze brát dogmaticky. Ostatně podívejme se na německé zelené poslance, kolik nalétali letadly. Mnozí profesionální alarmisté káží vodu a sami pijí víno. Neříkám, že to vždy myslí špatně; spíš věřím, že ve své úzkosti prostě nedokáží až příliš komplexní věci domyslet.

Jediná hmatatelná věc, kterou alarmisté zatím skutečně dokázali, je to, že automobilky mají problém. Už to vidíme nejen na německém, ale i na českém či slovenském průmyslu - a bude hůř, jak budou přitvrzující emisní limity víc vstupovat v platnost. Představa zelených, že elektrická auta jsou ekologická, je naivní. Dřív plundrovali planetu producenti ropy, teď to budou producenti lithia a kobaltu.

Auto patří k modernímu člověku. Je výdobytkem civilizace. Pokud Bursík & spol. uspějí, nebude Praha o to lepším městem. Myšlenka, že do města je vítán jen ten, kdo auto nemá, povede k tomu, že město nasaje víc chudých lidí, zatímco vyšší a střední třída ho opustí. Vznikne chudé ghetto s rikši.