Jakl má koňský ohon a měl by mlčet

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar: někteří lidé si začali myslet, že na základě svého politického přesvědčení jsou „lepší“ než druzí.

A co je ještě horší: Tihle nabubřelí rádoby-lepší lidí začali na lidi s jinými názory nasazovat. Začali je zkoušet cenzurovat a umlčovat. Obzvláště si pak oblíbili nadávky „xenofob“, „nácek“ či „populista“.

Tihle rádoby-lepší lidé si ovšem těmito nadávkami nedělají úplně nejlepší reklamu. Zakládají si sice velmi často na tom, že mívají vysoké vzdělání, tudíž by díky svému vzdělání měli význam slov „xenofob“, „nácek“ či „populista“ dobře chápat, v realitě však tyto pojmy používají zcela chybně.

Tak například za xenofoba jsou často označováni lidé, kteří se domnívají, že bohaté země v Evropě, v Americe i jinde na světě by neměly podporovat masovou ekonomickou migraci motivovanou hledáním štědrého sociálního systému. Já bych takový postoj označila spíš za ekonomický pragmatismus. Pravý význam slova xenofobie však je nepřátelství vůči všemu cizímu. Jak vidno, souvislost v realitě nulová.

Za populistu jsou zase označováni lidé, kteří přicházejí s myšlenkami nebo přímo s politickým programem, který má vysoké zastání ve společnosti, případně který vyhrává volby. Kupříkladu lidé, kteří tvrdí, že Evropa by měla zcela uzavřít pro ilegální ekonomickou migraci své hranice. Takové lidi bych označila za úspěšné politiky, případně za myslitele (filozofy, spisovatele, publicisty… a tak dál), kteří sdílejí převládající náladu ve společnosti. Naproti tomu populista je definován jako osoba, která nabízí sice prvoplánově líbivá, ale prakticky neuskutečnitelná řešení ekonomických či sociálních problémů. Vzhledem k tomu, že uzavření vnějších Schengenských hranic a případné vracení ilegálních ekonomických migrantů do zemí, odkud třeba po moři do Evropy dorazili, není „líbivým a prakticky neuskutečnitelným řešením“, zjevně opět je výraz populista použit chybně.

Rádoby-lepší lidé však jdou ještě dál. Krom toho, že lidi, kteří mají odlišný politický názor, označují chybnými výrazy, stále častěji můžeme pozorovat jejich snahu odlišný názor přímo cenzurovat. Nádherně to bylo vidět na nedávné debatě na ČT24. V ní se proti sobě posadili dva názorově odlišní diskutující. Ve studiu byl Ladislav Jakl, bývalý novinář Lidových novin, poslanec a po deset let i ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, tedy člověk evidentně povolaný vyjadřovat se k politickým otázkám. A skrze telemost mu oponoval profesor Igor Lukeš z Bostonu. Tématem byla politika Donalda Trumpa.

Ladislav Jakl se postavil za politiku Donalda Trumpa, čímž Igora Lukeše notně namíchnul. Pan profesor začal v průběhu debaty vyskakovat jak čertík z krabičky, Jakla označil za „pána s koňským ohonem“ a jeho názory za „lži, nesmysly, výmysly a dezinformace“. Neboli podle Lukeše by Jakl měl patrně mlčet. Nosí-li Igor Lukeš titul profesor, měl by vědět, že výraz dezinformace znamená záměrnou klamnou informaci. Ladislav Jakl však zjevně už ze svého titulu účastníka debaty nevypouštěl „záměrné klamavé informace“, nýbrž pouze vyslovoval své politické názory. Úplně stejně, jako své – opačné – politické názory vyslovoval Lukeš. Jeden názor proti jinému názoru. (A mezi námi, ani s jedním z těchto názorů nesouhlasím stoprocentně, mám tedy názor třetí, takže bych patrně podle této logiky byla v terminologii Igora Lukeše také dezinformátorem a lhářem.)

Býti „lhářem“ proto, že někdo má odlišný politický názor…? Americký profesor se tedy domnívá, že má právo býti arbitrem, má právo rozhodovat, který politický názor smí existovat. Z čehož ovšem neúprosnou logikou vyplývá, že podle takto myslících lidí, oněch „rádoby-lepších“ lidí, má právo na existenci pouze jeden jediný politický názor, ten jejich. Jo, to známe. To jsme tu už měli bratru nějakých jednačtyřicet let. Kdo by to byl tehdá v devětaosmdesátém řekl, že se nám tenhle nešvar rozšíří i do Ameriky, co?

Jak tuhle neznámý autor na sociálních sítích trefně poznamenal, vždy, když někde ve světě promluví vůle lidu a vyhraje ve volbách údajný „populismus“ (jako třeba v případě Brexitu), takzvaní „liberálové“ zaplní ulice a začnou požadovat opakování voleb, protože v nich údajně rozhodla neinteligentní lůza, která by neměla mít voličské právo. Naopak když někde vyhrají takzvaní liberálové, údajní populisté nijak nedemonstrují, neb ti na takové pitomosti jako protesty proti demokracii nemají pro pořádnou práci čas.

Mimochodem, označení „liberál“ je stejně tak pomýlené jako „xenofob“ či „dezinformátor“. Liberalismus totiž (až donedávna) znamenal filozofii, podle níž osobní svoboda je nejvyšší hodnotou. Bez rozpaků jsem se tak mohla vždy označovat za neprůstřelného liberála. Cenzurování politických názorů jiných lidí je pravým opakem liberalismu. Ne tak už víc, výraz se začal používat ve zcela nesmyslných souvislostech, dnes se používá pro opak svobody. Pro mě tihle novodobí údajní „liberálové“ jsou ve skutečnosti jen prachobyčejní neomarxisté.

Čiré zlo. Dotace zrušit.

Tento týden prošustila médii trochu opožděná zpráva o koncertu jedné české socialistické hvězdy. Opožděná ne proto, že hvězda byla hvězdou v osmdesátých letech, nýbrž proto, že koncert se odehrál už v březnu.

Tou prachem poněkud zapadlou socialistickou hvězdou byl Dalibor Janda, oprášen byl v březnu ve velkém sálu pražské Lucerny. Potud vše dobré.

Podle slov producenta uspořádání téhle akce stálo 1,8 milionu korun českých. Jelikož i já sama před nějakým časem s Pikorou s jednou přednáškou „vyprodala Lucernu“, akorát že nesrovnatelně skromněji pouze malý sál, mám o organizaci takové akce celkem dobrou představu. Tudíž mohu potvrdit, že 1,8 milionu není za organizaci akce podobného rozměru a na tomto místě nijak nesmyslná částka. Takže až sem ještě pořád dobré.

U koncertů je obvyklé, že drtivou většinu nákladů uhradí vstupné. V tomto případě tomu tak nebylo, protože většinu z částky uhradily sponzorské dary od sponzorujících firem. To sice není úplně typické, ale pořád je to naprosto v pořádku. Když soukromá akce dostane peníze od soukromých sponzorů, je to ideální stav, všichni jsou spokojení.

No a pak také menší část nákladů byla uhrazena způsobem, který je ještě méně typický. Dohromady – podle dostupných informací – 260 tisíc korun českých poslali Středočeský a Olomoucký kraj ve formě dotací. No a to už v pořádku není.

Tedy abychom si rozuměli, technicky vzato, právně, to v pořádku nejspíš je. Všechno bylo řádně odhlasováno řádně zvolenými zastupiteli. Takže k procesní chybě nejspíš nedošlo. Ovšem nějak nemohu pobrat, jak jenom to ten Olomoucký kraj s dotací 60 tisíc korun myslel, když ji vysvětluje „dobročinnými účely“. Pravda, část výnosů skutečně šla na dobročinné účely. Celkový výtěžek na charitu konkrétně dosáhl 94 100 korun. Ale ať počítám, jak počítám, bratru 94 tisíc na charitu je jaksi míň než z veřejných peněz vynaložených 260 tisíc. 165 900 se někde ztratilo po cestě. Kdyby oba kraje skutečně chtěly podporovat charitu, vynaložily by na ni 260 tisíc celých.

Zrovna tak mi není jasné, jak to myslel Středočeský kraj, když svých 200 tisíc použitých z fondu na zmírnění následků živelních katastrof ve prospěch koncertu vysvětluje marketingem a zviditelněním. Nějak se mi nechce věřit, že souvislost by byla v tom, že Janda je takovou katastrofou, že je možno ji považovat přímo za živelnou, tudíž Středočeský kraj musel vynaložit dost peněz na zviditelnění tohoto rizika. Já tedy neumím posoudit umělecké kvality pana Jandy – ale fakt že by byl živelnou katastrofou…? To snad probůh ne, tomu fakt nechci věřit. Má to tedy jen dvojí vysvětlení. Buď jsem ducha totálně mdlého, když nepobírám souvislost mezi Jandou – živelnou katastrofou – zviditelněním, anebo to jsou kecy.

Akorát by mě docela zajímalo, jak to Středočeský kraj vysvětlí babce Novákové, až povolí fušersky spravená protipovodňová hráz a voda jí odnese střechu, že prašule už nejsou, prašule už byly účelně vynaloženy na zviditelnění v Lucerně. Jak všichni víme, je velmi potřebné informovat o tom, že existuje Středočeský kraj. No co třeba kdyby si jeho existence Středočeši náhodou nevšimli?

Ale kdyby si to snad náhodou někdo chtěl vykládat tak, že mám něco proti producentům akce kvůli tomu, že nafasovali dvě sotva pochopitelné dotace, mohu jej ubezpečit, že to by mě ani nenapadlo. Už můj dědeček říkával: „Blbej kdo dává, blbější, kdo nebere.“ Když kraje nabídly – větší díl blbosti byl jasně na jejich straně.

A že bychom se měli zlobit na kraje? To už dává smysl víc, ale ani v jejich případě bych nebyla zase tolik přísná. Jasně, té babče Novákové bez střechy se to bude mizerně vysvětlovat, ale nalijme si čistého vína: Pokud by se peníze z našich daní, případně z evropských fondů (a tedy z daní jiných Evropanů) nerozfofrovaly na zviditelňování existence největšího českého kraje exitujícího coby samostatná správní jednotka 58 let, rozfofrovaly by se na něco onačího.

Třeba na betonová koryta vhodná pro krmení slonů a předstírající květináče, která tuhle instalovala Praha 5 - vzpomínáte? Koryta pak skončila nenápadně schována v jakémsi bývalém zarostlém a nepoužívaném hřišti připomínajícím skládku. Typický to osud veřejných peněz: Vytáhnout z kapsy lidem, vyhodit na tu největší pitomost, která úředníka napadne, pak výsledek zlikvidovat a zakamuflovat.

Problém není v úředníkovi. Tak jako příležitost dělá zloděje, tak taky úřad dělá úředníka. A úředník zase bere lidem peníze a ničí je.  Ne proto, že by byl tak zlý, nebo tak hloupý. Ale prostě proto, že systém je tak nastavený. Dotace jsou tak nastavené. Dotace jsou čiré zlo. To dotace jsou ten problém! Dotace zrušit!

Nepochopitelná krátkozrakost veřejnoprávních médií

Pojem „Fake news“ se stal symbolem doby. Dokud se o fake news mluvilo „jen“ v souvislosti se zprávami sdílenými na sociálních sítích, dávalo to smysl.

Jenomže ta doba, kdy se za kolbiště fake news považoval Facebook či Twitter, je už pryč. Posunuli jsme se na nový level. Dneska už lidé nevěří ani médií. Co médiím – nevěří ani veřejnoprávním médiím. A dobře tak. Jsou to v rostoucí míře právě veřejnoprávní média, která se často pokoušejí o svůj svérázný výklad pravdy a namísto toho, aby „jen“ informovala a nechala na příjemcích zpráv, aby si fakta vyložili po svém.

Tedy ne že by soukromá média excelovala v nestrannosti. Jenomže už jejich název – soukromá – jaksi naznačuje, že stoprocentní nestrannost se od nich čekat ani nedá. Tu patří nějakému oligarchovi a mají za úkol vykládat pravdu v jeho prospěch, tu zas patří nějakému ultralevičákovi a mají za úkol informovat ideologicky. Tu jde zase o prvoplánový bulvár mající za úkol o podstatných věcech neinformovat nejlépe vůbec. Tak třeba u britského The Guardian nebo u českého Práva se nikdo nebude podivovat, že vidí svět levicově, u francouzského  Closer nebo českého Expresu se nikdo nebude divit bulvárním informacím. A tak dál. A je to tak naprosto v pořádku, protože ta média se ke svému pohledu na svět otevřeně znají, takže nic proti němu. Ale veřejnoprávní média si povinně platíme proto, abychom tuhle směsici soukromých zájmů neutralizovali a získali aspoň jeden nezávislý zdroj, který bude zaručeně objektivní. Jenomže – on není.

Třeba Českou televizi v žádném případě za nestrannou považovat nemůžeme. Sluníčkový postoj ke světu z ní přímo září a z její publicistiky čiší snaha pravdu vykládat, nikoliv o ní informovat. A britská BBC, která mimochodem je pro ČT velkým vzorem, zašla ještě dál. Hrůza, jakou předvedla přednedávnem moderátorka BBC Emily Maitlisová při rozhovoru s maďarským ministrem zahraničí, víc připomínala kvokající potrefenou domovnici než nestrannou žurnalistiku.

Jenomže to už problém je. Jakmile se totiž vytratila důvěra v nestrannost jakýchkoliv médií, nejen těch soukromých, už ta veřejnoprávní nemá smysl platit. A hlavně se tím brutálně rozmohla skepse veřejnosti vůči každé informaci. Pozor, to není jen naše lokální záležitost; to je jev doslova celosvětový.

V USA nedávno proběhl průzkum agentury Gallup, podle něhož je důvěra Američanů vůči médiím na historickém dně. 62 procent z nich prý považuje zprávy za zaujaté a zkreslené. A většina Američanů si v průzkumu nebyla schopna vzpomenout ani na jedno médium, které by považovali za objektivní.

O tom, že veřejnoprávní média jsou sama svou vlastní funkcí poněkud zmatena, svědčí třeba i tabulky sledovanosti. V nich se kupříkladu Česká televize běžně porovnává se soukromou Novou a poměřují si sledovanost – jenomže sledovanost je ryze komerčním faktorem! Veřejnoprávní médium se nemůže porovnávat s komerčním médiem, protože jeho definičním znakem by mělo být právě to, že komerční není a že se nehoní za senzačními a neobjektivními zprávami.

Eroze víry v média je mnohem větším problémem, než se na první pohled může zdát. Lidstvo nějaký druh „víry“ ke svému fungování, zdá se, potřebuje. Jinak je zmateno a vymýšlí si skopičiny. Tou vírou nemusí být náboženství. Tou vírou může být třeba i „víra ve vědu“, nebo „víra v lékaře“, nebo „víra v média“ a podobně. Pokud se tyhle základní stavební kameny společnosti naruší, destabilizuje se společnost celá. Nejprve začne růst podpora populistům těžkého kalibru. Tradiční společenské elity ztrácejí kredit, klasické politické strany ztrácí podporu. Lidé se obracejí k všelijakým pofiderním a okultním oborům a nezřídka si pak dobrovolně zvolí nějakého diktátora, který v lepším případě jejich svobodu na dlouhá léta omezí, v horším rozpoutá válku.

Takové zlomy, které vždy byly doprovázeny ztrátou víry a důvěry v tradiční instituce, můžeme sledovat napříč celými dějinami. Od odstartování třicetileté války, která byla vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou církví a „moderními“ protestními církvemi, přes uvolnění cesty komunismu kvůli zklamání a ztrátě důvěry v kompetentnost tradičních stran po válce. Příkladů by se našla přehršel napříč věky a regiony. Kam ztráta důvěry v žurnalistiku povede dnes, těžko soudit, ale faktem je, že důsledky tu už jsou. Po celém světě upadají tradiční pravolevé strany a společnost se štěpí. Na jedné straně bují fanatický levicový liberalismus uchylující se k takovým podivnostem, jako popírání biologickým rozdílů mezi pohlavími. Na druhé straně nastupují těžko zařaditelní populisté, jejichž jedinou „kvalifikací“ je, že brojí proti skupině první.

A hloupost veřejnoprávních médií spočívá v tom, že namísto toho, aby informovala objektivně, v drtivé většině případů podporují skupinu první. Čímž si pod sebou sama podřezávají větev, jelikož si zadělávají na to, aby byla zlobou skupiny druhé smetana. Taková dobrovolná sebevražda.

"Jsi ženská, nepatříš sem," mi nikdo nikdy neřekl, tvrdí ekonomka a šéfka poradenské firmy Next Finance Šichtařová

PŘEPIS ROZHOVORU PRO TÝDENÍK EKONOM

Autor rozhovoru: Jan Richter

27. 6. 2018

 

Analyzuje finanční trhy, předpovídá vývoj hospodářství a radí svým klientům s investicemi. Kromě toho přednáší, píše články a komentáře. Se svým mužem napsala několik bestsellerů. A k tomu všemu Markéta Šichtařová vychovává pět dětí.

Snahu mazat rozdíly mezi pohlavími považuje za hrozbu pro společnost. Když nebudeme muži nebo ženy, ale něco mezi tím, tak se nebudeme množit a civilizace přestane fungovat, varuje.

Nelíbí se jí také přístup EU k Brexitu. "Zachovat volný obchod by bylo výhodné i pro unii, nejen pro Británii," říká s tím, že EU se jen mstí.

Ekonomka Markéta Šichtařová je neobyčejná. Vede poradenskou firmu Next Finance, kterou založila se svým manželem Vladimírem Pikorou. Analyzuje finanční trhy, předpovídá vývoj hospodářství a radí svým klientům s investicemi. Kromě toho přednáší, píše články a komentáře. Se svým mužem napsala několik bestsellerů pohybujících se na pomezí ekonomie a literatury faktu. A k tomu všemu vychovává pět dětí, pro které denně vaří. Zároveň nesnáší "militantní feministky", nikdy se nesetkala s diskriminací žen a obhajuje tradiční rodinné hodnoty, které nás podle ní mohou vyvést ze slepé uličky civilizačního vývoje.

Jak se prodávají vaše knihy? Uživilo by vás psaní? 

Uživilo. Jsme velká rodina, takže máme trochu jiné nároky, ale ano, uživili bychom se, i kdybychom dělali jen knížky. Není to ale hlavní část našeho byznysu. 

Na jaké knize teď pracujete?  

Dokončila jsem ji včera a není vůbec o ekonomice. Žádná z našich knih není vyloženě o makroekonomice, ale vždycky k tomu nějakým způsobem směřuje. Ta poslední je ale trochu úlet.

O čem bude?

Je o ženě, která se v zahraničí dostala do institucionální pasti. Málem přišla o identitu a úřady ji téměř zničily. Nejdřív jsem si myslela, že je to výplod nějaké schizofrenické mysli, když jsem ale viděla fakta, zjistila jsem, že je to reálný příběh, v němž hrají roli i české úřady. Zaujalo mě to hlavně proto, že se týká tématu svobody versus regulace, což mě fascinuje. Knížka by měla by vyjít v září nebo říjnu a myslím, že spoustě lidí šlápne na kuří oko.

Kniha Lumpové a beránci z roku 2014  má detektivní zápletku. Zaujal vás tento žánr? 

Detektivku svým způsobem připomíná i ta nová kniha. My ale většinou neplánujeme, o čem budeme psát. Když dokončujeme knížku, tak už třeba jeden z nás přijde a řekne, tohle je strašně zajímavé téma, o tom mám chuť napsat, a druhý řekne, tak jo, zkusíme to. A pak zjistíme, že místo analýzy pro klienta už máme základ nové knížky. Takhle vznikla i naše zatím poslední kniha Roboti na konci tunelu a vlastně i Lumpové a beránci. Ta je sice na první pohled zabalená do detektivního žánrum ale vznikla ze zakázky týkající ekonomických záležitostí, které tam popisujeme.

Proč vám nestačí psát jen analýzy a komentáře?

Nápad psát knížky vznikl v době, kdy se u nás schylovalo k povinnému důchodovému spoření do takzvaného druhého pilíře. Chtěli jsme se na to připravit, protože se nás na to klienti budou ptát, a zjistili jsme, že pro by to bylo velmi nevýhodné. Tehdy tady ale všichni říkali, že to tak musí být, a nikdo o tom nepřemýšlel. Tak jsme natočili klip s názvem Nechceme se pást, který vzbudil velkou polemiku, protože vstoupil na výrazně nepřátelskou půdu.

Jak jste se dostali od videa ke knize? 

Video vzbudilo velký ohlas, všichni se nás na to ptali, ale po týdnu už jsme měli pocit, že se opakujeme. Tak jsme odjeli na dovolenou do Německa. Tam se v novinách psalo o knížce nějakého ekonoma o euru a stal se z ní bestseller, přestože byla antisystémová. Já jsem se smála, že je to jak s tím naším videem, že bychom to taky zvládli, a Vláďa říkal, tak ji napíšeme. Po návratu jsme se do toho pustili a za 14 dní jsme měli knížku, která měla ohromný úspěch. Tak jsme si řekli, že takto

Kdo jsou vaši čtenáři? 

Ta skupina je celkem široká, ale typickými čtenáři jsou střední a vrcholní manažeři ve věku 35 až řekněme 60 let. Jsou to většinou lidé, kteří se zajímají nejen o ekonomii, ale také o politiku a společenské dění. Hodně si zakládají na tom, že si utvářejí vlastní názor. Jsou zvyklí rozhodovat na základě informací.

Kromě knih jste ředitelka společnosti Next Finance a máte pět dětí. Jak to všechno zvládáte? Dodržujete pracovní dobu? 

Ano. Naše pracovní doba je daná tím, že lidé přijdou ráno do práce a chtějí si přečíst, co je ten den na finančním trhu čeká, a pak si chtějí přečíst něco nového zase odpoledne. To jsou pevné body, ale jak si uspořádáme čas mezi tím, je na nás. Třeba přes poledne mám dvou- i tříhodinovou pauzu, kdy se můžu věnovat dětem. Rodinné věci ale děláme až po práci, tak od půl páté.

Pracujete z domu?

Ano, mám home office. Spoustu věcí řeším po telefonu nebo mailu a třeba schůzky s klienty má na starosti Pikora, který neustále lítá od čerta k ďáblu, dělá přednášky a podobně. To já kvůli dětem nedělám.

Často vystupujete na obranu tradičních rodinných hodnot. Mluvila jste například o tom,  že ženy jsou více nastaveny na výchovu dětí a na točení se kolem plotny…

Ale já v kuchyni trávím hodně času. Děti mají po manželovi celiakii a další potravinové alergie a to s sebou bohužel nese to, že ráno a dopoledne vařím. Ne že strčím pizzu do mikrovlnky, ale vezmu syrové maso, zeleninu a krájím a vařím. Velká část času s rodinou spočívá v tom, že stojím u sporáku, nejmladší syn sedí na kuchyňské lince a hraje si s kořením a ostatní děti se motají kolem mě a vypráví co bylo ve škole. 

Říct, že to ženy táhne k plotně, to je ale slovo do pranice.

Když někdo není úplná mužatka, tak své životní uspokojení nalezne i v tom, že stojí u plotny a vytváří teplo rodinného krbu, že se kolem ní motají děti a že dělá hezké prostředí v rodině. Myslím si, že to vnitřně naplňuje velkou část žen. Chlapi jsou ale stavění tak, že potřebují lovit toho mamuta, ať už v politice nebo v byznysu. Když se občas povede žena, která má taky potřebu být soutěživá a dělat manažerskou funkci a jde jí to - viz taková Thatcherová - tak to může být velmi silné. Většinou jsou to ale takové opravdu polomužatky.

Ženy, které nejsou mužatky, nemají podle vás zájem o veřejné působení? 

Myslím, že ne. Já výraz mužatka nepoužívám pejorativně, ale jako označení pro ženu, která nemá až takový vztah k rodině. Nelze od ní čekat to, co od žen čekají ti, kteří volají po ženách v politice, tedy více empatie a méně agresivity. Agresivita je těmto ženám vlastní. 

Je ale otázka, jestli zastánci většího počtu žen v politice a v byznyse chtějí, aby tam ženy vnesly vlastnosti, o kterých mluvíte, nebo jestli prostě chtějí odstranit bariéry, které ženám v těchto aktivitách brání. 

Podle mně žádné bariéry neexistují. Já jsem se s nimi nikdy nesetkala. Na rozdíl od chlapa si to můžu dovolit říct, protože od něj to zní blbě, když řekne, že ženy mohou dělat cokoliv a ony to nedělají. Kdykoli jsem chtěla nějakou funkci nebo zakázku, nebo jak to říct, kdykoli jsem se chtěla něčeho účastnit, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo dal najevo, hele, jsi ženská, ty sem nepatříš. Záleží jen na tom, co ukážu, co umím a co té firmě přinesu, a ne na tom, jaké mám pohlaví. Těm bariérám nevěřím.

Ani v zaměstnání?

Znám ženy, které říkají, mám děti a nechtějí mě zaměstnat, protože jsem s dítětem doma, když je nemocné. Ale já jsem tady s vámi s malým dítětem a neberu to jako překážku, beru to jako obohacení a cítím se dobře. Dělám dvě věci najednou - hlídám dítě a ještě si s vámi povídám. Takže ani to nepovažuju za nějaký problém.

Kdybych dělal rozhovor s vaším mužem, vzal by si syna taky s sebou, nebo byste hlídala všechny děti vy? 

On ho nekojí, takže by si ho s sebou nevzal.

Ale rozdíly v platech mužů a žen existují, stejně jako příčiny, proč tomu tak je.  Nebo ne? 

Já si myslím, že je to zideologizované. Nedávno jsem třeba zjistila, že jsem se na idnes.cz stala blogerkou roku. Tak jsem se podívala na blogy na prvních padesáti místech a zjistila jsem, že deset z nich píšou ženy a 40 muži. Buď je to diskriminace a když čtenáři zjistí, že blog píše žena, tak to nečtou, protože je chtějí diskriminovat. To ale zní dost divně, že. Další vysvětlení je, že větší podíl žen než mužů prostě nemá potřebu psát, tak nepíše, a když píše, tak o hezkých věcech, o kytičkách. To ale není téma, které by vyvolalo nějakou zuřivou reakci a tudíž poměr 4:1 mezi populárními mužskými a ženskými blogy byl naprosto přirozený.

Není to spíš tím, že ženy nemají čas psát blogy, protože se starají o děti, zatímco jejich manželé vydělávají?

Tam píšou i staré paní, i studentky. Já tam taky píšu.

Vy jste výjimečná, pracujete z domu, takže můžete mít děti v práci... 

Může se stát, že maminka od malých dětí tam nemá čas psát, i když by ráda. Spíš si ale myslím, že ženy nemají potřebu exhibovat a že v sobě dokážou klid najít i bez toho, aby s někým soutěžili. 

Proč považujete genderovou vyváženost za hrozbu pro společnost? 

Zatím si z toho dělám legraci, ale pokud se to bude vyvíjet stejně jako dosud, tak to považuji za poměrně zásadní hrozbu pro civilizaci. Když nebudeme muži nebo ženy, ale něco mezi tím, tak se prostě nebudeme množit a civilizace pak za pár desítek let nebude fungovat z čistě demografických důvodů.

Proč by zastánci genderové vyváženosti nebo feministky nechtěli mít děti? 

Pokud feministkou rozumíme někoho, kdo se považuje za vnitřně rovnocenného k jinému pohlaví a chce stejná práva, tak jsem feministka. Militantní feministky ale popírají rozdíly mezi pohlavími. Chlap má víc testosteronu, žena méně, a z toho vyplývají určité rozdíly. Chlap je bojovnější, žena víc empatická. U porodu bych nechtěla mít porodního asistenta, protože se nedokáže vžít do mých pocitů. A stejně tak chlap, když jde večer do hospody, tak si tam radši vezme kamaráda, protože si spolu víc rozumí. To není diskriminace. 

Oni přece neříkají, že ženy nejsou jiné. Ale to, že jsou ženy, by jim nemělo bránit dosáhnout stejných…

Jakmile tam dáme kvóty, tak chceme, aby ženy navzdory jiné povaze dělaly to stejné, co dřív dělali normálně muži. Když jim nebudeme klást překážky, tak je to úplně něco jiného než když řekneme, že jich musí být polovina. 

Nejsou ale kvóty pokus - možná ne ideální - jak uvolnit ženám cestu? 

Asi ano, ale je to blbý pokus. 

A je nějaký lepší? 

Není. Jak jsem řekla, já jsem se nikdy s vyloženou diskriminací nesetkala, tak necítím potřebu jakékoli bariéry odstraňovat. Podle mě se hledá problém tam, kde není.

Když mluvíte o tradičních hodnotách, o kterém období mluvíte? O době před sto lety, kdy ženy v naprosté většině neměly zaměstnání ani volební právo, nebo před padesáti lety, kdy se postavení žen zcela změnilo? Jestli jde o evoluční vývoj,  kdy se měl podle vás zastavit?

Dějiny jsou jako kyvadlo, které jde z extrému do extrému. I evoluce má slepé vývojové cesty a když zjistí, že tudy to nepůjde, tak se vrátí zpátky. Tohle je náběh na slepou cestu. 

A kde je ta křižovatka, k níž bychom se měli vrátit? 

Ta křižovatka je v tom, že jsme začali zpochybňovat například tradiční role muže a ženy. Ten bod, kde to všechno začalo, a o kterém píšeme v Robotech na konci tunelu. Týká se to pravděpodobně období po druhé světové válce, kdy si po všech těch děsech lidé řekli, že se budou mít rádi a nechají se chránit státem. Přestali jsme se spoléhat sami na sebe a začali se spoléhat na stát. To vede k pocitu, že máme na všechno nárok, ale žádné povinnosti k druhým, povinnost postarat se o rodiče. Mám právo na to, aby mně stát dal práci. Mám právo mít dítě, i když jsem gay. Takhle to nemůže dlouhodobě fungovat. 

Sociální stát vznikl jako reakce na situaci, kdy lidé bez sociálních jistot hledali řešení v komunismu a fašismu.

Pokud sociální jistoty spočívají v tom, že pomůžeme rodině, které se narodí postižené dítě, tak je všechno v pořádku. Špatné to začalo být v okamžiku, kdy začali natahovat ruku i lidé, kteří se o sebe mohou postarat sami. To vede k věcem jako nepodmíněný základní příjem a podobně. To už je moc velký sociální konstrukt a systém se začíná hroutit. 

Takže zanikneme, nebo se s tím dá něco dělat? 

Česká republika je v tom poměrně opožděná. Na světové poměry jsme docela liberální ostrůvek. Máme sice EET, GDPR a já nevím co všechno, ale ve srovnání se světem jsme stále ještě liberální. Já si ale myslím, že pořád ještě existuje možnost zařadit zpátečku. Otázkou je, jestli to nepřijde moc pozdě, když už budem demograficky na sestupu. Nedá se to ale zvrátit tím, že si řekneme, že v příštích volbách zvolíme toho a toho a ono to bude fajn. Na to jsme příliš propojení s okolním světem a populistické strany to nezvrátí. Ta nálada se musí vychýlit pro celou Evropu, což se možná za pár desítek let stane, až toho sociálna a genderů bude moc. Pak to narazí na své limity, začne se to vracet a dorazí to i k nám. 

Existuje alternativa? Třeba Donald Trump ve Spojených státech, nebo někdo jako Slušní lidé u nás? 

To není žádná alternativa, to je katastrofální populismus. My máme buď ultralevici, levici nebo nějakou třetí cestu, která sama neví, co je. Co je ANO, levice nebo pravice? Pravici dnes reprezentuje strašně malá skupina, která navíc sama sobě moc nerozumí. ODS podpoří do Senátu Pavla Fischera, což je levičák jako řemen. 

Vy si vyberete v nabídce českých politických stran? 

Mám velké potíže u nás, a měla bych je, i když se podívám do zahraničí. To je celosvětový trend evropsko-americké civilizace.V amerických prezidentských volbách Clintonová versus Trump bych skutečně nevěděla. Možná bych se opila a hodila to Trumpovi, ale nejsem si jistá.

 

Ohrožuje nás kromě rozpadu tradičních hodnot i hospodářský vývoj? Máme se bát další krize?

Pomalu padáme do recese, ale to je normální vývoj a není není třeba kvůli tomu panikařit. Je to i žádoucí, protože to ekonomika potřebuje. Musíme ale se pokusit zabránit tomu, aby ta krize pokud možno neměla parametry velké finanční krize, kterou jsme zažili v roce 2008.

Jak bychom toho mohli dosáhnout?

V roce 2008 došlo k tak hluboké krizi kvůli systémové předlužení na všech úrovních ekonomiky, u domácností, podniků i států. Jediným možným lékem bylo nechat to vyhnít a předlužené nechat zbankrotovat, aby se ekonomika očistila. Místo toho se ale zjednodušeně řečeno natiskly nové peníze a jimi se fiktivně uhradily dluhy, které se přesunuly na vyšší úroveň. 

Ten dluh ale pořád existuje, například ve formě dluhopisů nakoupených Evropskou centrální bankou. Proto ten problém pořád bublá pod pokličkou. Je tady ohromný balík ztrátových úvěrů, které se zatím daří rolovat. Pokud ale dojde k nárazu, tak se za určitých okolností znovu objeví a přijde stejná systémová krize jako v roce 2008.

Co s tím tedy můžeme dělat? 

Neměli bychom se snažit zabránit hospodářské krizi, ale spíše neprohlubovat už tak velké ekonomické nerovnováhy. Neměli bychom zhoršovat předluženost, uměle zvyšovat ceny akcií, neměli bychom mít záporné úrokové sazby. Když se takových nerovnováh nakumuluje víc, hrozí, že recese přeroste v krizi úplně jiného chararkeru - takovou, jaká nastala v letech 1929, 1998 a 2008.

Vy jste analyzovala dopady případného Czexitu a a zjistila jste, že by nás vlastně nijak negativně nepoznamenal. Měli bychom tedy odejít?

To je trošku nedorozumnění. Snažila jsem se vyvrátit určité mýty, třeba že když vystoupíme z EU, staneme se automaticky součástí Ruska. To ale nemá s EU nic společného, to je otázka NATO a bezpečnostních struktur. Jestli by Czexit byl pro nás tragédií nebo ne je otázka ekonomická, to je naprosto klíčová rovina. 

Takže ekonomicky by nás to nepoškodilo?

Kdyby byly všechny strany rozumné, mohli bychom získat status Norska nebo Švýcarska, uzavřít bilaterální smlouvy s jednotlivými zeměmi a mohli bychom s EU vycházet naprosto bezproblémově. V tom případě by nás Czexit nepoškodil. Podmínkou ale je, aby byly obě strany rozumné, což bohužel nejsou. Ani u nás, ale hlavně v EU, což vidíme na tom, jak se EU mstí Velké Británii. Volný obchod s Británií by byl přínosný i pro EU.

EU ale od počátku říká, že buď všechny svobody včetně volného trhu, nebo žádnou. Není spíše problém britské vlády, že neví, co přesně chce? 

Britská vláda má manévrovací prostor omezený výsledkem referenda. EU by se měla snažit zachovat volný trh, protože je to výhodné pro její občany. To, že někdo vystoupí z EU, nemá přece žádný vliv na volný trh. 

Myslíte, že by EU měla dát Británii, co chce? 

Ano, protože by to bylo výhodné i pro unii, nejen pro Británii. Je v podstatě nepochopitelné, proč se tak EU chová. Proto je na místě výraz msta, případně demonstrace síly vůči dalším zemí, které by možná chtěly EU opustit. Takže Czexit by byl bezproblémový, kdyby se takto EU nechovala, jenomže ona se takto chová a vůči nám by byla natolik problematická, že by nás to poškodilo. Jiná otázka je, jestli by poškození po případném Czexitu bylo stejně velké jako poškození vyplývající z možných dalších budoucích opatření a regulací EU, které by pro nás mohly být likvidační. Ta věc rozhodně není černobílá. Diskuze se vede na poli emocí, nikoli ve věcné rovině.

Hovoří se také o investicích mezinárodních, jejichž příliv by se zřejmě ztenčil. 

Proč tedy investujeme v Egyptě nebo ve Švýcarsku? To jsou zase emotivní kecy. Firmy by tady investovali, pokud bychom byli součástí volného trhu. Ten ale nemá vůbec nic společného s EU. Když mluvíme o vystoupení z EU, mluvíme o politické unii, ne o volném trhu. Kdyby nám EU chtěla zakázat přístup na volný trh, byla by to msta, nikoli důsledek Czexitu. 

Řada nadnárodních investorů se dnes rozhoduje mezi Českem, Polskem, Slovenskem a dalšími zeměmi EU. Je otázka, co by odchod z EU udělal s českým právním státem a zárukami, na které tyto firmy spoléhají.

To je určitý argument. Ale ani teď to není u nás v tomto ohledu nijak slavné.

Nemáte obavy, že vaše kritika regulací, Evropské unie a dalších fenoménů se potkává s různými národoveckými a extremistickými proudy? Nemáte pocit, že jim s prominutím děláte užitečného idiota? 

To neumím posoudit. Já se myšlenkově necítím být součástí toho proudu, to vůbec ne. Je fakt, že spousta lidí, do nichž bych to vůbec neřekla, se na mě nalepila, sledují mě a citují. Vůbec nechápu, proč si myslí, že máme něco společného. Já bych se nikdy nepodepsala pod to, co říkají, ale oni se podepisují pod to, co říkám já. 

Kdy jste si toho všimla?

Tak před dvěma, třemi roky. Trošku mě to mate a vykládám si to tím, že určité populistické proudy identifikovaly pnutí ve společnosti, začaly ho využívat a protáhly to do nezdravého extrému. Ale ta pnutí ve společnosti mně zajímají taky. Souvisí to s ekonomií, kde kritizuji špatná opatření, a populisté se chytají stejných témat. My ale nabízíme jiná řešení. A pokud jde o toho idiota…

Já to myslel obrazně, pardon…

V pořádku, já nejsem urážlivá. Funguje to tak, že napíšu blog nebo článek a různé weby to převezmou. Kdybych vyhledávala, kdo to všechno zveřejní, tak nedělám nic jiného. Někdy mi vyčítají, že publikuji na určitých serverech, ale já mám dvě možnosti: buď budu zticha, protože v mainstreamových médiích není možné říkat určité věci, a nebo dám rozhovor webu, jehož pověst je na hraně. Je to cena za to, že nejsem zticha. U nás už jsou jen prosystémová nebo jasně propagandistická média. A když jednomu nevyhovujete, tak jdete do druhého. 

 

 

 

 

Evropa pokrokem k úpadku

Myslím, že jsem na to konečně přišla. Osvítil mě vzácný záblesk geniality a došlo mi, jak by měl vypadat ten správný volební program správné liberální, levicové, progresívní strany, hodné dnešní Evropy: „Osla do každé rodiny!“

Počkejte, já nemyslím osla jako pitomce. Jako se někdy nadává někomu nepříliš důvtipnému: „Ty jsi ale osel!“ Já myslím osla jako osla. Jako soumara. Takové to pěkné, milé, trochu paličaté zvíře.

A proč osla do každé rodiny? No přeci jako ekologický dopravní prostředek, to dá rozum, ne?!

Jasně, osel je poněkud méně honosný dopravní prostředek než třeba kůň. Jenomže zaprvé kůň je příliš nákladný a bylo by nelevicové nutit každého do koupě nákladného koně. Zadruhé osel je taky krapet skladnější než kůň. Ale po vzoru milionářské daně by se dala zavést koňská daň a buržousti by si místo oslů mohli kupovat koně zdaněné touto koňskou daní z luxusu. K tomu je nutno doplnit, že jízdní kola by pochopitelně měla být fasována zcela zdarma, ale o tom ani není třeba mluvit, to každému dojde samo sebou. Osel by pak byl jen takovou trochu nadstandardní dopravní výbavou.

Myslím, že by nás tento návrat o několik století zpět konečně katapultoval na ten správný budoucí vývojový stupeň. Chápete přeci, jak to myslím: „Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla“. To věděl už pan Orwel, který nám poskytl důvtipný manuál pro naši zářnou budoucnost. V poslední době to zaplaťpámbu začíná vypadat, že budoucnost se již stává přítomností. K těmto heslům si ještě přidáme: „Úpadek je pokrok,“ zřekneme se aut a zavedeme osly.

Naši němečtí kolegové jsou nám velkým vzorem. Uvědoměle hledají cesty, jak rychle docílit pokrokového úpadku dopravy a zejména automobilismu: „…Pokud nově vyráběná auta nebudou značně úspornější a nebudou produkovat výrazně méně emisí, musí zkrátka klesnout intenzita provozu. V takovém případě přijdou na řadu vyšší energetické daně na pohonné hmoty a zavedení mýtného pro osobní vozidla, které bude závislé na počtu ujetých kilometrů,“ řekl k tomu kupříkladu Michael Müller-Görnert z německého autoklubu VCD (Verkehrsclub Deutschland).

Další uvažované možnosti, jak v Německu docílit pokrokového úpadku naší civilizace, je zavedení víkendů bez aut nebo zavedení maximálně osmdesátikilometrové povolené rychlosti na dálnicích. Já myslím, že od země, která povolovala svého času neomezenou rychlost na dálnicích, je to evoluční skok jak hrom. Náš Matěj Stropnický se ještě má od německých zelených co učit.

Důvodem takové uvědomělosti  je snaha snížit emise oxidu uhličitého. Abychom si rozuměli: Německo si nejprve samo sobě stanovilo cíl na snížení emisí, aby pak zjistilo, že to jaksi nedá. Namísto kýženého snížení emisí vypukly kauzy jako Volkswagen – Dieselgate, protože automobilky nedokázaly snížit emise tak, jak se od nich chtělo, a proto, přitlačené ke zdi, byly donuceny podvádět. Když se tedy ukázalo, že Německo snížit emise do stanoveného limitu „normální“ cestou neumí, namísto snížení limitu na splnitelnou úroveň se začalo špekulírovat, jak to udělat „nenormální“ cestou.

Z neplnění nesplnitelných limitů se ovšem nehroutí jen nejzelenější ze zelených, nýbrž i „běžně“ zelení ve vysokých výkonných funkcích. Tak třeba německá ministryně životního prostředí Svenja Schulze dala průchod své frustraci takto: „Je to pro mě těžké, ale musím bohužel oznámit, že cíle, které jsme si sami stanovili pro rok 2020, nejsme schopni dodržet.“ Vidím to zkrátka v dohledné době na ty osly.

Pokrok se vždy dá do pohybu, když se někdo rozhodně spasit svět. A Německo se rozhoduje spasit svět velmi často. Tak třeba jednou se rozhodlo, že zachrání všechny imigranty světa před sháněním obživy skrze vlastní práci v rozvojových zemích, a hle, jak je z toho celá Evropa během pár let kulturně obohacena. Pokud se Německo rozhodne přistoupit na hlasy zelených i nazelenalých, během pár let bude každá evropská rodina obohacena o jednoho oslího soumara.

Pravda, bude to jako plivnutí do moře, protože – jak zjistil institut Ifo – všechna osobní auta v celé EU za jeden rok ani nevyprodukují tolik CO2, jako Čína vyprodukuje používáním fosilních paliv za tři týdny. Ale gesto to bude pěkné, ne? A ti oškliví Číňané se nad sebou jistě zamyslí, a až budou dál vypouštět ty své emise, budou se u toho jistě aspoň stydět. A to už se vyplatí!

Kdybychom totiž nedělali taková gesta, mohla by Evropa ekonomicky prosperovat a lidé by se mohli mít dobře a dál jezdit svými auty – no představte si tu hrůzu!

Žijí na úkor ostatních

V poslední době pozoruji mezi lidmi novou fobii: strach z přelidnění. Přispívají k ní jak různí ekologičtí aktivisté obávající se, že lidé planetu vytěží, tak třeba i nedávná imigrační krize, která ukazuje, jak rychle se do Evropy tlačí noví a noví lidé.

Fobie to asi musí být hodně velká, protože ti, kdo jí podlehli, vykazují dost drastická „řešení“.

Tento týden vyšla zpráva, že v Alžírsku vyvážejí nechtěné imigranty do pouště, kde je nechávají vlastnímu osudu. Pro některé to patrně dle kusých zpráv znamená smrt. Podle jiných i tohle je „řešení“ přelidnění.

A ještě další se domnívají, že problém má řešení jediné, a to nemít děti. Říkají si antinatalisté.

Zajímavá to myšlenka. Jen se mi zdá, že ji její zastánci ještě nedotáhli do konce. Pokud je problémem planety to, že na ní žijí lidé, proč antinatalisté smrt odkládají? Každý den spotřebovávají vzduch, vodu, elektřinu… Nebyla by jejich sebevražda záslužnější než pomalé čekání na sešlost stářím?

Jenže naše rádoby humánní společnost léčí sebevražedné sklony antidepresivy. V mezinárodní klasifikaci nemocí začínají tyto nemoci písmenkem F. Kdyby se antinatalisté pokusili o sebevraždu a nezadařilo se, patrně by se dostali do rukou psychiatra – a ti umí většinu cvoků léčit. Antinatalistům by se třeba i mohlo rozbřesknout. Akorát si nejsem docela jistá, zda by to bylo dobře, nebo špatně.

Antinatalisté totiž popírají smysl veškerého života. Myslím, že pro každého živočicha je přirozené chtít se množit. To je smysl jeho života. Jestliže je člověk také živočich, je i pro něj úkolem života množit se. Pak dává smysl, že někteří lidé označují antinatalisty za zbytečné lidi.

Antinatalisté jim oponují, že řada lidí neměla děti, a přesto planetu obohatili. Ukazují na umělce, vědce. Jejich oponenti kontrují, že je zajímavé, že zejména lidé bez dětí mají touhu brát osud lidstva do svých rukou. Právě bezdětní nezvykle často řídí vlády. Ať už v minulosti Hitler nebo Beneš, nebo dneska Merkelová, britská premiérka Mayová, skotská premiérka Sturgeonová, francouzský prezident Macron, nizozemský premiér Rutte či šéf evropské komise Juncker. Jen náhoda?

Možná. Někdy se přeci stane, že lidé nemohou mít děti, ačkoli chtějí. Akorát že v politice je jich nějak velká koncentrace. Statisticky neodpovídá neplodnosti. Spíš naznačuje nějaké psychické pnutí. Koneckonců je známým faktem, že koncentrace psychopatů v politice je také nadprůměrná. Skoro se pak s trochou nadsázky zdá, že se antinatalisté v politice přemnožili a v souladu s osobním přesvědčením vedou své národy k vymření. Každou chvíli přeci politici haraší zbraněmi.

Ale dost možná je to i jinak. Dost možná antinatalisté svou fobií z přemnožení lidstva jen maskují vlastní sobectví. Dost možná nemají děti proto, že by je omezovaly v rozletu. Antinatalistkou je kupříkladu L. Münterová, automobilová závodnice. Automobilový sport je tak drahý, že je klasickým příkladem blahobytu. Tahle dáma bojující za ekologii je tedy naprosto nelogická. Jestliže nemá děti, aby zachránila planetu, ale nevadí jí, že pálí benzín a pneumatiky jen pro pobavení, spíš to bude jen póza.

Platí ale vůbec vstupní předpoklad antinatalistů, že je planeta přelidněná? Řada lidí myslí, že růst počtu obyvatel je tak rychlý, že nemůže dál pokračovat, protože nás planeta neuživí. To už před dvěma sty lety říkal Thomas Robert Malthus. A stále tu jsme. Malthus vymyslel i teorii, podle které se počet obyvatel drží v rozumných mezích jen tím, že když se lidé přemnoží, boj o potravu vyvolá válku a lidé se pozabíjejí na únosnou mez. Nebo přijde nemoc. Nebo jiná katastrofa. Ekonomie tak načas získala přídomek pochmurná věda. (Překvapivě sám Malthus měl tři děti a zařadil se mezi ty, co káží vodu a pijí víno.)

Protože však stále existujeme celkem pěkně, nevypadá to, že je po dvou stech letech planeta přelidněná. To jen regionálně a dočasně je růst počtu obyvatel moc rychlý. Planeta jako celek je díky novým technologiím a novým obdělávaným územím schopna uživit stále víc lidí. Pokud vyjdou demografické předpovědi a kolem roku 2050 bude mít planeta 10 miliard obyvatel, tedy skoro o polovinu víc než dnes, zvládneme to. Technologie už umí pěstovat zeleninu na severním pólu i v poušti.

Faktem ale je, že některé populace rostou moc rychle. Zajímavý je třeba Pákistán. Tamní populace má dnes 208 milionů lidí a každý rok roste o 2,1 %. To znamená, že během roku přibude 4,3 milionu Pákistánců. Podobně je na tom Nigérie. Její populace roste o 2,5 % ročně. Při posledním sčítání v roce 2014 měla 179 milionů lidí a každý rok přibude 4,5 milionu Nigérijců. Planeta je tedy přelidněná jen v některých regionech. Překvapivě tam se antinatalisté na antidepresivech nevyskytují.

Opakem je ČR, která patří k zemím s nejnižší porodností. V roce 2050 nás bude méně než dnes. Vymíráme. I řada jiných národů vymírá. Je to definiční znak bohatých společností. Ať se nám to líbí, nebo ne, není vůbec rasistické říct, že dříve či později planeta ztmavne. To je prostě jen holé konstatování faktu, že počet obyvatel na planetě vzroste o polovinu, ale počet bílých Evropanů do roku 2050 klesne o 5 %. (Můžeme jen doufat, že Evropu nepotká stejný osud jako Jižní Afriku, kde jsou běloši na indexu. Mají přijít bez náhrady o půdu a časem i o veškerý majetek – podobně, jako to činili Němci ve třicátých letech Židům.)

Antinatalisté představují problém i pro ekonomiku. Tím, že nemají děti, budou v důchodu žít na úkor jiných. Častý názor, že „celý život jsem si platil na důchod, takže je jedno, jestli mám děti“, je mylný. Tak by platilo, kdyby se zdařila důchodová reforma. Ta se ale v žádné rozvinuté zemi nepovedla tak, aby neměla mouchy, a u nás proběhla spíš parodie na důchodovou reformu. Náš důchodový systém tedy dnes funguje ve skutečnosti tak, že současná pracující generace hradí důchody současným důchodcům. Nikoliv sobě. Dnešní bezdětní jen platí důchody svým rodičům. Na důchody dnešních bezdětných se budou muset složit děti jiných lidí.

Bezdětní se brání tvrzením, že oni ze svých daní přispívají na děti ostatních, které chodí do školy. To je pravda. Ovšem kdo přispíval na školu antinatalistům? Přeci lidé, kteří platili své i cizí děti. Zkrátka antinatalisté nevyvrátí, kdyby se na hlavu postavili, že z ekonomického hlediska v průměru společnosti víc berou, než dávají.

Může se zdát, že antinatalismus je doménou posledních let, kdy díky sociálnímu státu nemusí mít lidé děti, protože stát se o ně postará. Ve skutečnosti je však velmi starý. Známým antinatalistou byl například německý filozof Arthur Schopenhauer, jenž zemřel před 158 lety. Už ten tvrdil, že hodnota života je záporná, protože jakákoliv pozitivní zkušenost bude vždy převážena silnějším utrpením. Dokumentoval to na tom, že jedno zvíře zažívá uspokojení, že se najedlo, zatímco druhé trpí, když je sežráno.

Z pohledu ekonoma zbytečný pesimismus. Ekonomika to podobně jako příroda umí řešit. Příroda přemnožení populace řeší úbytkem zdrojů. Tak třeba dojde voda. Kapské město by mohlo vyprávět. Ekonomika to také umí řešit. Tak třeba ropa. Lidé se léta bojí, jaké to bude, až ropa nebude. Její cena prý bude astronomická. Ekonomové vědí, že ještě předtím, než ropa dojde, její cena naopak dramaticky poklesne, protože se už nebude používat. Ekonomika pro ni včas najde náhradu. Elon Musk by mohl se svým elektroautem vyprávět.

A přesně podle takového mustru se zdá, že i lidská společnost si poradí. I bez antinatalistů. Čím bude společnost bohatší a složitější, tím bude psychicky náročnější v ní žít. Stres se podepíše na naší plodnosti. Časem nebude problémem plodnost, ale neplodnost.

Antinatalisté planetu vskutku řešit nemusí. Možná by se raději mohli stavit u cvokaře. Ale nutné to není. Svým způsobem si totiž příroda i u antinatalistů našla cestičku. Prostě cvoci své geny nepředají dál. Geniální řešení.